Málokdy slyšíme v evangeliu, že by ho některý evangelista označil úryvek, který napsal: ,,našli jsme Mesiáše - tedy Boha, aby ho označil dokonce hodinou. Tento čas, tato hodina byla pro sv. Jana důležitá. V jeho životě znamenala: našel jsem Boha - našel jsem všecko. Byl to sice žid ale totéž by mnělo znamenat i pro nás. Kdyby si teď každý z vás položil otázku, kdy narazil na Boha, tak by zjistil, že to nebylo jednou. Že to bylo mockrát. A já bych si troufal říct, každý člověk, i ten, který není pokřtěný, nikdy třeba v kostele nebyl, že každý z těchto lidí narazil na Boha. Setkal se s ním, ale nechtěl z mnohých důvodu a z jednoho největšího, tj. z vlastního pohodlí, nechtěl to uznat. My jsme na Boha narazili, setkali se s ním mnohokrát a z těch mnohá setkání se vlastně vytvořila naše víra. Osobní víra. Byla to setkání při různých příležitostech, ale jde o to, aby všecka tato setkání mně vytvářeli víru a její podstatu, protože nikdo z nás, jak tady sedíme včetně mně a faráře nemáme nikde napsáno, že víru neztratí. Taky jsem se v životě potkal z několika lidmi, kdy jsem si říkal, že není možné, aby ten člověk ztratil víru. A když jsem přemýšlel, jak je to možné, že třeba i kněz ztratil ve svém životě víru, tak jsem došel k tomu, že ten člověk už přestal registrovat a zapomněl na to setkání s Bohem. On dostal víru od rodičů do kolébky, oni ho nechali pokřtít, on dokonce dostal milost, že se stal knězem, kdy ho Bůh dokonce na každém kroku provázel v kněžské službě, držel ho za ruku, jako drží otec své dítě, a on na to všechno nakonec zapomněl. Setkali jsme se s Bohem, každý a mnohokrát ale někdy jsme to přes svou pýchu to setkáni prošvihli. „To nic nebylo a padlo to do zapomnění“. Ale v některých těch setkáních jsme skutečně našli toho Mesiáše a ta se nám zapsala. Jako první setkání to mohlo být při četbě písma, nebo u nás se to stává při četbě a modlitbě breviáře. Najednou to co čtu, jako by bylo napsáno jenom vyloženě pro mě. Člověk se až otřese, jak je možné, že věta napsána před dvěma a půl tisíci roky je jakoby adresována přímo mně. Jako kdyby ten pisatel věděl, že budu existovat, nebo jako kdyby to napsal teď. Tj. 1. takový způsob setkání s Bohem. Nebo si zkuste uvědomit ve svém životě: modlili jste se a prosili za něco strašně dlouho. A najednou přišel den, ve kterém vám Bůh tuto prosbu splnil. Víte, nedovedu si představit, že jestliže mi Bůh splní něco, po čem jsem toužil, že bych se najednou choval, jako kdyby se nechumelilo, jako by se nestalo vůbec nic. Kdyby se člověk aspoň na chvíli zastavil a řekl si: Ano já ti Bože děkuji za to že jsem zdravý, že mohu hýbat rukama, nohama, protože kolik je na světě lidí na vozíčku, za to že můžu dělat to, co dělám, za to, že se můžu najíst, protože kolik lidí denně umírá hladem, za rodiče ti děkuji, protože kolik dětí vyrůstá bez rodičů, za dětí ti děkuji, protože kolik lidí podstupuje hromadu procedur aby to dítě mohli mít a pokud ti děkuji za děti tak ti děkuji,že se mi nenarodil mezi nimi mrzák. Toto posiluje mou důvěru a můj vztah k Bohu. Jenomže, my vše bereme, jako by to byla samozřejmost. Nebo si vemte, stává se v našem životě, že přistupujeme ke svátostem, ke sv. přijímání. Mnohokrát jsme Boha přijali a mnohokrát se nic nestalo. Proč? Protože to bereme taky jako samozřejmost a ne jako událost, jako setkání s mesiášem - Bohem. Já si nemusím poznamenávat hodinu, kdy se to stalo, ale já si musím uvědomit, že se setkávám s Někým, koho potřebuji pro svůj život. Anebo si vemte jiné setkání s Bohem. Narazili jste mnohokrát na člověka, který vám ublížil. A pak jste narazili na člověka, který byl úplně cizí, dokonce byl jiné víry, a ten člověk vám prospěl. Narazili jste na Boha v člověku. V té chvilce se vás Bůh dotknul dobrotou toho člověka, kterého vám poslal do cesty. Anebo si vemte setkáni Boha v nemoci, ať už psychické nebo fyzické. A zde býváme kolikrát nevděční. Napřed brečíme a přejeme si: kdyby se to tak změnilo, kdyby ten můj zdravotní stav se obrátil. A když se najednou ten stav skutečně jako zázrakem změní, tak ten člověk je zase jako natvrdlý. „No ten doktor je ale machr, je to špička“. Víte, tady zapomenout na Boha znamená dláždit si cestu ke své vlastní nevěře. Já musím vědět, pokud jsem pochopil víru, že v tom uzdravení byl se mnou Bůh. Že to nebyl doktor ani souhra událostí. Nebo při svaté zpovědí. Kolikrát říkáme: „mně farář ve zpovědí poradil to a to a bylo to dobré“. To není farář ale Bůh, kterého tam on zastupuje.
Prosím vás, pokuste se tato setkáni s Bohem registrovat. Nemusíte u nich psát hodinu ani den. Ale prosím vás, zapamatujte si je. Zkuste se k nim vracet ve chvílích, kdy cítíte, že ve vaší víře není něco v pořádku. A jestliže já na tato setkání s Bohem myslím, tak toto pak posiluje naší víru. Všímejte si těchto maličkých stopek. Zkuste se u těchto stopek zastavit a přemýšlet.

Mgr. Milan Mordačík

Obraťte se, neboť se přiblížilo Boží království. Stejně tak jako dnešní evangelium tak i první dvě čtení nás vybízejí k obrácení. Víte, nevím jak Vy, ale když sleduji všecky ty události, které se staly, všecky ty zvěsti z celého světa, o katastrofách, výbuch sopky, havárie letadla, záplavy, hrozivé statistiky počtu nemocných AIDS… Jde z toho na mě ani ne strach, ale jakési varování. Připadá mi to jako obrovské varování a přitom mi to přijde, jakoby lide na to vůbec nechtěli dbát. Prostě smích, hlahol na všechny strany, udrží se minuta ticha za ty, kteří zemřeli a pokračuje ten cirkus, doslova cirkus zase dál. Nikoho nenapadne se zastavit a představit si, že skutečně na tom místě třeba těch záplav mohl být on. Že pod těmi troskami mohl zůstat on, nebo jeho syn, jeho dcera. Mně připadá, jakoby nás Bůh chtěl varovat a proto to: naplnil se čas, obraťte se, přiblížilo Boží království. To není nějaké strašení. Já musím vědět, že čas od času si musím zkontrolovat to, jak žiju. Jak se odvíjí můj život, protože nám se některé věci zafixovali v hlavách a myslíme si, že to tak musí být pořád. Jsem zdravý, tak mně nic nehrozí. Tak co se děje. Já mám teď peníze. Připadá mi a myslím, že pokud přemýšlíte, tak jste se mnou, že skutečně lide čím víc a čím dál si myslí, že oni jsou pány tohoto světa.
Když se zamyslím nad touto větou: Změň se, Obrať se, neboť se přiblížilo Boží království, co po mně tím chce? Chce mi připomenout a říct: uvědomuješ si ty, kterého jsem si vyvolil jako služebníka ať jsi kněz nebo jáhen, uvědomuješ si odpovědnost za lidi, které jsem ti svěřil a dokážeš prosít za ně stejným způsobem, jako prosíte za sebe? Jestli ještě vůbec za sebe prosíte. Obrátil si se, činíš pokání a změnil si se ty muži, který každou neděli přicházíš sem do kostela a Já tvůj Bůh se ti snažím skrze mého služebníka kněze nebo jáhna už tolikrát říct, abys byl otcem svým dětem a ne tyranem, abys byl své ženě mužem a ne diktátorem, abys vzal utěrku a vysavač a pomohl ji s domácími prácemi? Obrátila jsi se a změnila jsi své jednání vůči svému muži a pochválila jsi ho za každodenní práci, kterou děla pro tebe a pro děti anebo ho za odměnu dál srážíš k zemi a ponižuješ ho a bereš vše jako samozřejmost? Zkus si uvědomit ty jako syn a dcera, že dostali jste od svých rodičů maximum. Dals jim za to něco?  Anebo ještě stále natahuješ ruku po kapesném, protože si myslíš, že ti dali málo. Vždyť ses mohl narodit jako debil nebo mrzák ale narodil ses jako zdravý člověk. Uvědom si kolik to bylo podělaných plen a kolik nevyspalých noci a že tento dluh jim nikdy nesplatíš. A chci uvědomit ještě tebe. Domníváš se, že jsi malá, že chodíš do školy, ale uvědomuješ si, co dostáváš dennodenně od svých rodičů a čím jim splácíš?
Člověče ať jsi malý, dospělý nebo starý, vzal sis tyto slova mého služebníka k srdci, anebo ho bereš jen jako žvanila a neuvědomuješ si, že tím ignoruješ mě, Boha, který ti byl tolikrát nablízku. Anebo jsi natolik natvrdlý a čekáš? Anebo jsi natolik chytrý, že víš, kdy Tě povolám a necháváš si to obrácení napotom? Nejsi trochu naivní? Dávám ti ještě možnost, obrať se a změň to svoje ubohé smýšlení. Říkal jsem to i těm kteří zahynuli v  troskách po zemětřeseních, ve vodách po záplavách, na cestách, mladým na diskotékách, kdy uhořeli a ušlapali se k smrti, ale oni mně předtím nebrali vážně. Vezmeš mě ty vážně?
Každý člověk by mněl najít teď v této chvilce, nebo dnes, kdy chcete, ale měl by najít ve svém životě místo, ve kterém je schopen se změnit. Jsem v ohromení, že na zjeveních v Medjugorii používá P.Maria stejná slova: Obraťte se! A připomíná to na prvním místě především kněžím. Jestli tedy ten, který má něco druhým připomenout, aby zde ukázal na tuto nepravost, tak musím sám nejprve vědět, jaké nepravostí mám a já musím se obrátit a změnit své smýšlení. Ano to co stoji na čele. Ať je to veřejný život, ať je to škola, ať je to zdravotnictví, ať je to politika, ať je to církev, vždycky ti se musí první obrátit. A to platí ale i o každém člověku. Já mám co změnit, já mám své rezervy: Ale kolikrát lenost, stereotyp to člověku brání. Toto evangelium nás upozorňuje: člověče, neblázní, jak víš, jak tady ještě dlouho budeš?
Vy mně teď můžete namítnout. Minule jsi nám říkal, že jaký je Bůh milosrdný a teď najednou tady mluvíš o záplavách, o katastrofách, o tom, že můžeme zahynout v troskách budovy stejně tak, jako ti ostatní. Ano učím vás znát Boha milosrdného. Ale ne hloupého. A dejte pozor. Ani já ani církev není ta, která by hlásala, že konec přijde zítra, za rok, za 10 let, tak jak to hlásají jehovisté. Bůh je milosrdný ale ne hloupý. V tom smyslu, že ho nemůžeme pokoušet až do té poslední doby. Jestliže skutečně jsem neodpustil, jak chci v té chvilce, když mě zavolá, jak chci, aby odpustil mě? Jestliže celý život ten muž svou ženu ponižuje a dává ji najevo: to je babská práce, a není schopen ji z ničím doma pomoct, čeho se pak chce dočkat od Boha? Cokoliv jste učinili jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili .
Prosím vás, zkuste dnes popřemýšlet o tom, co bych mohl změnit na svém životě. Kde mně ještě dnes zbývá, tak jak se to dnes moderně říká, nějaká rezerva. Já jáhen, otec, já v zaměstnání, já otec, matka, syn i dcera,i  já jako babička, která žiju úplně sama, nebo dědeček s vnoučaty. Každý z nás musí tuto větu propracovat pro sebe, tak jak ji propracoval ten Jan Křtitel. Přeji vám, abyste každý u sebe našli aspoň jednu jedinou věc která jde ve vašem životě změnit. Já se pokusím o totéž.

My lidé 21. století máme pocit, že pro nás zly duch - ďábel je jenom figurka. Tak jako mají mnozí lidé zkreslený pohled na Boha a představuji si ho jako dědu sedícího kdesi nahoře na obláčku, řídicího běh tohoto světa, neuvědomují si tito lidé vůbec, že Bůh je Duch, tak ještě zkreslenější pohled mají na satana. Je to karikatura, kterou jsme do sebe nasáli už od dětství na 6. nebo 5. prosince, kdy to je škaredá bytost s ocasem. I když mnohokrát člověk ví, že je to nesmysl, tak si prostě ďábla představuje tímto způsobem. K tomu přispívají literární věci jako čert a Káča, k tomu přispívají všecky ty pohádky, které líčí čerta-satana jako blbečka, který neumí do pěti napočítat, belzebub mu to musí 10 x všecko opakovat, aby to zvládnul. A tím se dostáváme k tomu, že věřící lidé tuto bytost podcenili. Zkusme si uvědomit, že každý z nás tak jak tady jsme a každý z těch 6. miliard lidí, kteří na světě jsou, tak každičký člověk je nakloněn ke zlému. Je to v nás. Spíš člověk udělá zlo, než udělá dobro. Jakoby to zlo magneticky táhlo. Musíme si uvědomit, když se podíváte kolem sebe, že lidský nejdou některé věci vysvětlit. Ať chceme a budeme pro to hledat sebe krkolomnější vysvětlení, tak mi vysvětlete dnes: proč existuje tak obrovská nenávist mezi lidmi. Vysvětlete mi, jak je možné, že matka která porodí dceru, je ochotná tuto dceru hodit do popelnice nebo ji prodat? To nejde. Stačí se podívat kolem sebe a vidíte lidí, kteří v té nažraností, v té obrovské pýše: my máme všecko, my si můžeme všecko dovolit, my tě Bože nepotřebujeme. Co za tím chcete jiného hledat než ďábla. Co chcete hledat za dvěma třetinami vědců, kteří v takové obrovské pýše: my všecko víme, my nepotřebujeme aby nás někdo poučoval, co je to jiného, než to ďábelské ovládnuti člověka ,,tady máš svět ale budeš se mi klanět“. Když se kolem sebe rozhlédnete, kde chcete, a uvědomíte si, ti kteří se dostanou k moci, jako kdyby zapomněli na ty druhé, a hrabou jenom pod sebe. Najednou pro ně platí jiná morálka. Najednou lidský život pro ně nemá vůbec žádnou hodnotu. Jak si to chceme vysvětlit? Pro to neexistuje žádné jiné vysvětlení, tam je jenom zloba, lidská zloba, která přechází do zloby ďábelské. A je smutné, že toto si neuvědomují i lidé věřící. Jenom dejme pozor, protože tak jako existuji bohatí, sytí, kteří Boha nepotřebují, jako existuji vzdělaní, kteří si myslí že všecko ví a Boha nepotřebují, jako existují mocní, kteří si myslí, že tu moc budou držet až do konce světa, tak také existují zbožní kteří si myslí,že jsou bez hříchů. Kteří si myslí, že se jich nic netýká. Omyl. Vždycky musím vědět, že jsem jenom obyčejný hříšný člověk, že nejsem nic lepšího, než ti druzí. Tam najednou pokud si toto neuvědomují, tak vznikají tytéž ďábelské myšlenky, kdy říkám: ty jsi jenom laik a já jsem někdo. Já jsem ten, který se přibližuje k Bohu a ty nic neumíš. Tam je něco, kdy ďábel nepotřebuje mnoho dělat v tomto světě, aby nás získal. Tam mu potom stačí malinko.
V dnešním evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš vyhnal zlého ducha z posedlého. Na jiném místě v evangeliu se zase dočteme, že když jednou apoštolové přišli za Ježíšem, tak se ho zeptali: Pane, proč my jsme nemohli vymítnout toho zlého ducha, ale musel jsi ho vymítnout ty? A Ježíš jim říká: dejte pozor, tento duch nejde vymítnout ničím jiným, než modlitbou a postem. A to je něco, co bych vám chtěl říct. Prosím vás, nepřeceňujme satana. To je to, co kolikrát slyšíme a čteme v novinách, pohádky a báchorky ale dejte pozor, zrovna tak ho nepodceňujete. Nemysleme si, že jestliže si někdo nasadí prsten s lebkou, nebo z hákovým křížem a tvrdí o sobě, že ten už je satanista. Spíš je to cvok a blb, než satanista. Ale dejme pozor na lidi, kteří o tom nemluví. Kteří se nechlubí žádnými prsteny, a najednou cítíte, že z něho vychází tak obrovská zloba, že skutečně pro něj lidský život neznamená vůbec nic. A toho se bojme. Nepodceňujte, ale také nepřeceňujme. A uvědomme si tato Ježíšova slova, kdy nás vybízí k modlitbě. Pamatujme i my, co v modlitbě máme. Otevřete tu pusu alespoň jednou denně a poproste toho Boha, jako by jste ho chtěli uznat. To je nutné! Nepodceňujete modlitbu, když říkáte: moje modlitba nic není. Já jsem při tom roztržitý, já při tom usnu. Stačí, že tu pusu otevřu. Stačí, když večer nebo ráno řeknu: já ti Bože děkuji, tzn.: já tě uznávám. Já si nemohu dovolit, tak jako lidé kolem nás všecko. Člověk, který o sobě prohlašuje, že si může všechno dovolit, protože „ já na to mám, já si dnes se svým platem můžu koupit", tak tam nejde o peníze, tam už jde o ten první ďáblův dráp, který je v něm zaseknutý a on se ztrácí. On ztrácí lidství, on se propadá. A to může být dráp mamonu - peněz, dráp politické moci, protože já jsem někdo, vy jste škvára, to může být dráp zbožnosti, kdy já si myslím, že tyto hadry mně dělají nad vámi někým větším. Nedělají. Jsem stejný ubožák, jako každý z vás. A to si musím v sobě uchovat, jinak potom najednou je to, jako v tom filmu Vetřelec. Najednou to z vás vystřeli. Najednou jsem zlý, aniž bych věděl proč. Nedovedu to zdůvodnit. Ubližuji druhému pořád. Nejprve to odnesou mojí nejbližší, a potom se můžete tím drápkem zachytit dál, ať těmi penězi, nebo smyslností, nebo moci, nebo postavením v práci, a potom najednou zjišťuji, že skutečně ztrácím podstatu člověka.
Protože lidi, kteří mají moc, tak je mi úplně zima z toho, co se může stát. Vemte si obyčejného úřednička na úřadě, který si o sobě mysli, že už je kdoví co. Ne! Musím vědět, kdo jsem, co jsem, pořád vím, co jsem, vím, že večer ti mám poděkovat Bože, protože jsem s Tebou prožil den. Tys mi dal lidí, které mám rád. Tys mi dal věci, ze kterých se mohu radovat. A já si musím z těch věci, které mi nabízí tento svět umět něco odepřít. Jestliže mi dáváš tolik peněz, tak potom musím vědět, že z nich musím takhle vzít a takhle darovat. Jestliže mi dáváš tolik moci, tak potom musím vědět, že tomu poslednímu člověku musím posloužit. Já musím vědět, že když jsem si mohl z přebytku peněz dovolit plechovou káru, tak s tou károu posloužit i druhému co na ni nemá a nedělat si s ní modlu - Boha.
Nepodceňujme ani nepřeceňujme. Ale prosím vás, mějme obavy z toho, co se kolem nás děje. Stačí, když se podíváte na obrazovku večer, řekněte mi: je toto všecko možné? Anebo se svět zbláznil? Anebo v něm získává ten černý ďábel svou moc, svůj flek a svoje místo? On prohlašuje a prohlašoval i za doby Ježíše: já ovládnu tento svět. A ono se mu to daří. Buďme opatrní! Protože potom, potom už nám nepomůže nic. V té chvíli, kdy se vám zakousne do těla ten dráp, tam už potom nevnímám. Tam už nevnímám, co se pode mnou děje. Protože tam už je mi to potom jedno. Tam už vás vynáší nahoru něco, co není lidské. Tam už potom se ani dívat dolu nemůžete. To zachvacuje kněze, to zachvacuje věřící lidi, před tím nejsme uchránění nikdo. Tam je to něco, co je skutečně v nás. A já si to musím chránit, protože pro mě to obyčejné lidství je tisíckrát lepší než všecky peníze a majetek. Pro mě to obyčejné lidství je mnohem víc, než veškerá moc. A pro mě to lidství je víc než všecek přepych v církvi. Chápete to? Zůstaňme lidmi. Boha berte jako obrovskou pomoc pomoci modlitby a toho co si umím odříct. Ďábel skutečně existuje a nepochybujme nikdo o jeho existenci a záludností.

Vemte si, že malomocný byl bez rodiny, nejbližších, přátel. Mimo společenství. Pro druhé „mrtvý“. To vše prožíval malomocný, který (podle zákona) musel žít na opuštěných místech. Dokonce se nesměl ke druhým přibližovat – byl pro něj ohrožením, nebezpečím. A on v tom zoufalství se prodíral zástupem, riskoval, že ho můžou druzí zabít a přichází ke Kristu s obrovskou vírou:Pane, chceš-li, můžeš mě očistit. Tady je vidět u tohoto malomocného obrovskou důvěru. A nám tato důvěra nebo víra ze životů zmizela. Z nás se skutečně tato myšlenka, že Bůh může udělat v mém životě zázrak, tak se z nás vytratila. Každý z nás má určité prosby, které by chtěl Bohu předložit a chtěl by, aby mu je Bůh splnil. Napadlo mě několik takových proseb. Je to manželství, kdy chceš, aby bylo šťastné. Jsou to moje děti, aby získali víru nebo došli k víře, aby se ti ve světě nezkazili, aby ta moje dcera byla pořad tak čistá, jakou jsem ji vychovala, aby se mi vedlo ve světě jak-takž, abys neměl přebytek ale, abys taky neměl nedostatek. Aby ti, které máme jako -takž rádi, aby byli zdraví. A toto evangelium by nás mělo pohnout buď k vděčnosti za to, že nám Bůh v životě pomohl anebo k prosbám za ty naše blízké či známe, kterým toto chceme vyprosit. Můžeme samozřejmě dělat oboji: děkovat i prosit. Prosit, protože kdybych se vás každého z vás zeptal: budeš mít svou víru ještě zítra? Tak se usmějete a řeknete: cha, to je samozřejmé, já zítra budu věřit. A já vám na to odpovím, že takové tvrzení je odvážné. Víra je dar a právě ta samozřejmost se kterou ji berem, nám ubírá z toho, že se k Bohu nepřibližujeme. Tím, že neprosíme za svou víru, zůstáváme stát na místě. My se nedokážeme radovat z toho, že tu víru mám. Bereme to za samozřejmost tak jako bereme za samozřejmost chleba dennodenně do ruky. My prosíme za všecky, prosíme za rodiče, za svoje dětí ale za svou víru prosit zapomínáme. Proto zkuste aspoň někdy poprosit: Bože posuň mě aspoň o kousíček k tobě blíž. Dej aby ta moje víra byla trošku živější. Abych po tobě toužil tak jako toužím po věcech a po lidech. Já si musím uvědomit, že když se doma zastavím, že tě musím Bože najít v té věci, kterou beru do ruky, že tě musím najít ve své ženě a ve svých dětech. Že se musím radovat z toho dennodenně. Pokud se nebudu z toho radovat očima víry, může se potom stát, že mi tyto věci, nebo ta žena zevšední.Toto je víra a pokud si každý z nás tuto víru ve svém srdci nevybuduje, potom se může stát, že mávnu nad tím vším rukou a řeknu, dej mi pokoj. A může se stát, že přijdu o to nejcennější, co na tomto světě mám a to je víra.
Kolikrát si stěžují rodiče: celá rodina jsme věřící a děti jakoby odpadli. To není vina rodičů a vás jako rodiče prosím, nedávejte si za to vinu. To není vaše vina a není to vina kolikrát ani toho dítěte. Víra je dar a to neoddiskutuje nikdo na světě. Kolikrát se domníváme naivně, že jsem došel k víře a říkáme: ano já věřím. To je naivita, na kterou ztroskotalo množství lidí. Víra je skutečný dar a důkaz o tom je v evangeliu, když JK se ptá svých učedníků za koho ho pokládají a Petr mu říká: Pane, my jsme uvěřili, že ty jsi syn Boží. A JK mu na to neříká: no konečně jste na to přišli, to vám to ale trvalo. Ale říká mu: Petře, to ti nezjevilo tělo a tvoje krev, to není z tebe, ale to ti vnukl můj nebeský otec. Cítíte to? To není ze mě, že jsem uvěřil v Boha, to není moje milost, že jsem uvěřil v Boha, ale Bůh mi to dal jako obrovský dar. A tady je nutné za tento dar neustále děkovat a prosit.
Víra je už z přirozeného zákona nabízená každému ve svědomí v podobě dobra. Tady jde jenom o to, pro co se ten člověk rozhodne. Dnes neexistuje člověk, který by nevěděl, že existuje víra. Jestli se mnou setká nevěřící člověk, a já jako věřící mu prokážu dobro, tak ten nevěřící by mněl uvažovat o tom, proč jsem mu to dobro prokázal. Vždyť se mohl na mě vykašlat, jako ti ostatní. Tedy víra je spojená s dobrem. Člověk, který víru poznal, to ještě neznamená, že zná všecky věci týkající se víry. Že zná všecky modlitby, že zná všecky dogmata. Tady se myslí, že tím, kdo víru poznal jako dobrou věc, tak je zavázán věřit. Tedy, jestli já poznám, že existuje dobrá věc, tak jsem povinen tu věc použit. To platí i v normálním životě. A když se přesvědčím o tak důležité věci, že ta víra je dobra, vychovala tolik dobrých lidí, (ano, vyskytli se v ni všecka možné nepořádky) ale ta víra je samá o sobě krásná. A pokud jsem o tom dobru té víry přesvědčen, tak se musím snažit, abych ji poznal. A víru potřebuji poznávat pořád. Ten proces se nezastaví tím, že jsem prošel náboženstvím a přípravou na biřmování. Jenom si zkuste uvědomit, kolik věci týkajících se víry se vám zdál v těchto mladých létech zvláštní. Že jste přišli na určitý článek víry, na jeho jasnost až později. I já sám, jak jsem vám říkal v pátek, zaskočili jste mě otázkou ohledně pátého přikázání. Tzn. já nemohu zůstat v tom stavu, kdy mně to učil jako kluka pan farář v náboženství. Protože víra není nic mrtvého, to se vyvíjí. A já jsem povinen se k tomu stavět, abych nabýval jistotu ve víře. A tady když si položíte ruku na srdce, tak si řeknete: já sice věřím, ale abych mněl jasno, např. v tom, kdy potřebuji modlitbu a jak by mněla vypadat, tak tam zůstáváme kolikrát někde pozadu.
Odneste si tedy dnes aspoň to, že každému z nás jak tady jsme, Bůh daroval víru a že chce, abychom si tento dar udrželi neporušený až do konce. A tu neporušenost si můžeme udržet právě neustálým děkováním za dar víry a modlitbou. Teď budeme vyznávat svou víru. Zkusme se v tomto vyznání zamyslet nad tím, co obsahuje a potom v přímluvách společně prosit za ty, kteří víru v Boha hledají.

Co je vetší zázrak? Odpuštění hříchu anebo uzdravení té fyzické nemoci? Od doby co je lidstvo lidstvem, tak si nevědělo rady, co s tím, čemu se říká hřích nebo zlo. U všech národů najdeme různé způsoby, jak se tyto národy snažili zbavit svých provinění. Slyšeli jsme úryvek o odpuštění, jak ti lidé byli fascinovaní tím“odpouštějí se ti hříchy. Farizeové a Saduceové se naopak rozčilovali, že jak je možné, že tento člověk Ježíš Kristus si přisvojuje božskou vlastnost odpouštět hříchy. My známe způsob, jak se hříchu zbavit. Jak ho odhodit od sebe. Jenomže mám pocit, že nám když jsou odpuštěný hříchy, když se zbavím něčeho, co mě tížilo, proč to moje srdce, jakoby nezaregistrovalo vůbec nic? Nic se nestalo a jde se dál. Ano, má na to určitě vliv jakýsi stereotyp, do kterého jsme se s touto svátostí dostali. Ale dovoluji si tvrdit, že táto svátost je něco, co by nám mohli závidět všichni kolem nás.
Víte, ono se asi bude stávat to, že ti, kteří měli tu možnost využít svaté zpovědí, tak neregistrovali tento dar. Ale stále víc tento dar budou registrovat lidé, kteří budou nevěřící. A dnes už se to stává. Zátěž, kterou dělá vlastní zlo, které člověk vyprodukoval, je mezi společností velice rozšířená. Je to problém, jak se této zátěže zbavit. A tito lidé, kteří jsou nevěřící, kolikrát právě tím zlem jsou sražení na zem a touží po odpuštění. Víc než my, kteří jsme tento dar dostali do kolébky od Boha. Příčinou může být, že v nás neexistuje vědomí viny. Tento svět totiž smývá rozdíl mezi dobrém a zlem. A v nás už něco podobného naskočilo také. Ano, my se zpovídáme a my víme, že jsme udělali to nebo ono. My víme, že jsme třeba zarmoutili vlastní ženu, nebo vlastního muže, říkáme to ve zpovědí, ale jaksi chybí to vědomí viny: já jsem udělal nejenom hřích, ale já jsem urazil Bytost, která si to nezasloužila. Vědomí toho zla, které jsem spáchal, z nás vymizelo. Zkusme si všichni zajít do svědomí, kdy jsem naposledy přišel za svým rodičem, sousedem, nebo jako rodič za dospívajícím dítětem a poprosil o odpuštění? Ano i jako rodič mám povinnosti a když jsem to dítě odbyl tak právem mu náleží to, co dělám osobně (není to sice před každou zpovědi), že přijdu a řeknu: víš, Alenko, Verunko, Martinko, ujeli mi nervy, promiň mi to. Mezi manžely je to samozřejmost přijit jeden za druhým.
Jenomže nač bych chodil, vždyť to on mě otravoval, to on mě vyprovokoval….
My víme a zpovídáme se z hříchů ale domýšlet některé věci, to už nám nejde. My víme, že jsme druhého pomluvili ale je to jako by se nechumelilo. Přitom si musím uvědomit, co to znamená, že jsem toho druhého pomluvil. Že jsem si o dotyčném něco vymyslel nebo přimyslel a teď jsem ho vláčel tam a zpátky, aby to všichni věděli. Jak by mně bylo, kdyby to co jsem udělal já, udělal někdo mně? A toto vědomi viny se z nás vypařilo. My jdeme ke zpovědi a tam v jedné řadě vyklopíme těch několik hříchů a ze stejným tónem řekneme, že jsem pomlouval, zanedbával modlitbu…
Jenom takový obyčejný příklad: každý z nás se v životě s někým pohádá. Zkuste si uvědomit po té hádce, kdo má vinu? On anebo já? Já ne! Vždycky ten druhý. Cítíte?  A tady je celý původ. Pokud si neuvědomím, že tu vinu na té hadce mám také, plus minus víc nebo míň, ale ji mám a tu vinu musím vidět. Mě nezajímá, kolik procent viny máš na té hádce ty, mě musí zajímat, jaký podíl mám na té hádce já. A dokud si toto neuvědomím tak do té doby vlastně tu hádku nepovažují za nic velkého. A takhle se nám stává, že nám utíkají pod rukama věci, které nám mohou později ublížit. Když ničím jiným, tak už tím zevšedněním: to nic není.
Vědomi viny, ano já jsem vinen, jsem skutečně hříšník, že jsem něco udělal, co bolí.
Další věc, na kterou vás chci upozornit je to, co se modlíme na začátku každé mše sv.: že jsem zhřešil myšlením, slovy i skutky. To my uznáváme, to je hřích. Ale ta modlitba pokračuje: „a nekonám, co mám konat“. Tedy neudělal jsem, co jsem mněl udělat. Kolikrát už jsem slyšel od věřícího člověka, který prohlašuje: já nemám hřích. Víte, ono není jenom hřích, co udělám myšlením-závist, slovem-pomluva, skutkem-krádež, ale je hřích i to, co jsem neudělal a mněl jsem udělat. Zkuste si uvědomit, že moje žena neslyšela ode mě už šíleně dlouho větičku: já tě mám rád. K tomu jsem povinen, a jestliže to neumím, tak je tzv. hřích ,,omissionis“, tj. hřích opomenutím, zanedbáním, neuděláním. Nic jsem neudělal? Právě proto, že jsem neudělal, jsem se dopustil hříchu. Zkuste si uvědomit hříchy omissionis např. vůči svým vlastním dětem! Kolikrát ten kluk čekal moje uznání a dočkal se jenom toho, že jsem nadával nad známkou, nad chováním, nad tím, co udělal minulý týden. Ale kdy se ozvalo jenom jedinkrát: chlapče, udělals to dobře. Kdy jsem naposledy dokázala svému muži říct: jsi hodný, staráš se o nás, já to cením, protože i ten mužský to chce slyšet aspoň jednou za čas. Ano já se snažím, já dřu a ta žena to ví, ale ten muž to chce slyšet. Tak jako ona chce slyšet, že jí má rád. Kdy jsem naposledy prokázal dobro svým rodičům, ať už hmotné anebo modlitbou za ně, když už třeba nejsou naživu? Cítíte to? Na každém kroku se s tímto můžeme setkat. Řeknete: já jsem trpělivý. Ano? Hřích omissionis je, že jsem mohl být ještě trpělivější. A to jsou hříchy, které úplně smazáváme z našeho svědomí. Zkuste se nad tím zamyslet, kolík je takových hříchů omissionis – zanedbáním, které ve svém životě máme. A potom nebudeme říkat, že já se nemám z čeho zpovídat, já jsem nikoho nezabil ani neokrad.
A za chvilku se budeme modlit v modlitbě věřím: věřím v odpuštění hříchů. Víte, já musím uvěřit, že Bůh mi odpouští. Jenomže tato víra v nás, protože o ni neprosíme, je strašně slabá. My sice jdeme ke sv. zpovědi, ale mnozí nevěříme, že ty hříchy, které jsem řekl, že nám je Bůh smazal. Pokud skutečně myslím na to, co říkám v tom vyznání víry (věřím v odpuštění hříchů), a pokud jsem to jednou uvedl do zpovědi, tak už se k tomu nevracím! To je touha ďábla, který nás chce znepokojit. Ne! Jednou jsem to řekl a Bůh mi to odpustil. A já tomu musím věřit! Protože jinak a tj. problém dnešní doby, jinak se z toho zblázním. Bůh nám dal ve zpovědí tak nádherný prostředek a my ne, my budeme ten vnitřek utloukat kraválem, hudbou, televizi, různými šarlatány a věštci, místo toho abychom uvěřili, že ten čekající dobrotivý Bůh mi odpustil. Víte, kolikrát mě trápí, že jedna polovina věřících se zpovědí bojí jako čert kříže, a druhá polovina, že jim zevšedněla ta zpověď na takový stereotyp. Odpuštění hříchů je něco, co mě zvedá v tom normálním životě. Ale musím si být vědom své vlastní viny a věřit v odpuštění hříchu.

Tato první věta z dnešního evangelia: Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte,je pro nás velice důležitá. Kristus nám chce říct, že táto věta: pojďte a odpočiňte si je pro nás nesmírně nutná na cestě k Bohu. Víte, řekl bych, že tato věta s přibývajícími roky je čím dál tím důležitější. Jenomže pozor, co to je odpočinout si? Že jsem na dovolené týden nebo dva, to je ono? Ne! To je jenom kousíček toho odpočinku, který myslí Kristus. Protože to není myšleno jenom těch několik dnů, týdnů, kdy vysadím a myslím si: teď jsem si odpočinul. Ne, odpočinek v těchto slovech znamená častěji.

Dvě věci které bych chtěl zdůraznit z této Kristové věty. 1. je - zastavit se. To neznamená jednou za rok ale zastavit se častěji, tehdy, kdy mě začínají přerůstat moje věci přes moji hlavu. Ale odpočinek neznamená jenom to, že plácnu sebou u vody, nebo zastavím se a nic nedělám. Odpočinek znamená zastavit kolotoč toho všedního života a to se musí stát častěji než jenom 2 x do roka. Víte dobře, že když člověk má svůj život ve své dlaní, tak je to dobře. Ale jak se začne z té dlaně vymykat, přijdou starostí, a tehdy cítím najednou, že já to už nezvládám. A člověk začíná zmatkovat a říká si: kam mám dřív skočit, toto nezvládnu apod. Začíná blbnout, protože neví kam dřív. Ono to vypadá na první pohled divně ale tady se rodí duševní nemocí lidí. Protože tomu člověku jako by se najednou dělalo na zvracení na tom kolotoči a není ruky, která by ho zastavila. Dnes je to obzvlášť vidět, když k někomu přijdete, tak se můžete na vlastní oči  přesvědčit, když se na vás někdo podívá a vy z tohoto pohledu čtete: co tady chceš, nevidíš kolik mám práce? A Když vidíte na tom člověku únavu a řeknete mu aby se zastavil, aby si odpočinul, tak se začne dívat na vás jako na blázna, který nemá pro něho pochopení, protože on chce utrhnout co největší kus, a vy mu v tom chcete bránit. Co když tam zítra už tam nic nezbude? Ale zbude. Ten vypínač od toho kolotoče drží každý z nás a je jenom na nás jestli ho vypnu nebo ne. Ať se děje cokoliv na světě, tak já teď ten vypínač vypnu, sednu si a nedělám nic. Ale ne proto abych nedělal nic.V té větě je to krásně řečeno: oni odešli s Ježíšem na opuštěné místo. To znamená, že teď si sednu a budu přemýšlet. I kdybych tisíckrát měl porušit ten koloběh, že včera byla sobota a to nebo to mám ještě udělat. Já ten kolotoč musím zastavit tak, že ještě kdyby dnes večer muselo být něco hotovo a nebude, tak se nic neděje. Zkrátka nebude to hotovo. Upozorňuje nás na to Kristus i na jiném místě: Vždyť co člověku prospěje, kdyby získal celý svět ale ztratí život věčný. Zastavit se a nabrat dech.

A 2.věc, která nám tolik vadí, co myslíte, co působí největší únavu člověka? Zkuste přemýšlet. Ani práce v dolech, ani v lese, i přesto, že je to těžká práce. Víte co nejvíc vysává sílu z člověka? To když nemá v pořádku svoje vztahy z druhými. A pokud jste dobře poslouchali to dnešní 2.čtení, tak to je celé o usmíření. A to je ten druhý důvod odpočinku. Jestliže najednou zjistím, že mi něco nesedí, že jsem se pohádal ze ženou, že se stalo něco mezi mnou a sousedem, tak do té doby, než to dám do pořádku, jako by ze mě vytékala síla. A stačí jenom chvilka, kdy to dám do pořádku a najednou z daleko větší chuti se pouštím do svých povinností a dokážu zvládnout i nemožné.

Všude v rodině, mezi dětmi, v práci je něco, co mi může na druhem vadit. A dokud to neodstraním, tak do té doby přicházím do každodenního života unavený. Můžete říct: ale co když se nějaký ten narušený vztah narovnat nedá, anebo to nedokážu, anebo to nejde? Ano, existují takové situace, ve kterých by se člověk rád smířil, ale ten druhý nechce. Například ublížil mi soused a já jsem mu nabídl už mnohokrát, že to dáme do pořádku a on nechce. V takové případě mi buď můj sousede vzduchem. Nedá se nic dělat. Ale já se nejdřív musím pokusit o narovnání toho vztahu. Pokud se o to nepokusím, ustavičně mě to bude vysávat. A pokud to on nepřijme, tak tam potom musím uvažovat už rozumem: zastavím se a uvědomím si: podal jsem ti tu ruku? Podal! Podal jsem ti ji podruhé? Podal! Tzn.,víc já udělat nemohu, nechceš se usmířit, jseš pro mě vzduch. Tys nechtěl se usmířit, ale až přijdeš, tak ti tu ruku podám, do té doby si tebou nebudu svou hlavu zatěžovat. Toto může se to stát.

Odpočinek. Zastavit kolotoč a narovnat vztah z druhým. Kdyby nic jiného, tak tyto dvě věci si zkuste každý uvědomit teď v době prázdnin a dovolených. A až udělám tyto dvě věci, teprve potom skutečně odpočívám. Můžu se léto co léto válet u vody, můžu se opalovat, ale pokud nevypnu ten kolotoč a pokud jsem nezalepil díry ve vztazích, tak si neodpočinu. Znovu se vrátím do běžného života, a znovu se ten kolotoč roztočí. Zkuste si takto odpočinout během dnešního odpoledne, že budete přemýšlet o těchto dvou věcech. Ale takto mohu odpočívat i zítra, v práci, že zmáčknu ten vypínač od toho kolotoče a nikdo mě nedonutí ho nevypnout. Ale já tu chvíli toho zastavení potřebují. A to druhé si uvědomit: já jsem se snažil o usmíření, on ale o to nestál, tak od této chvíle je pro mě vzduchem a já si budu své povinnosti plnit dál. A až se o to pokusíte a podaří se vám to, spadne z vás únava, které se nemůžete možná roky zbavit.

Člověk může mít všecko. Skutečně všecko, nač si vzpomene a přitom v jeho životě přijdou chvíle, ve kterých doslova jakoby hladoví. Hledá něco jiného. Hledá to, co v tom jeho životě chybí. A přitom při pohledu na svůj život to vypadá, že mu nechybí vůbec nic. Co tedy hledá? Je to přesně to dnešní evangelium. Hlad po chlebu, po duchovních hodnotách.

Amen, amen pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli zázraky, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Táto věta je obrovským varováním pro člověka.Varováním v tom smyslu, že my hledáme Boha jenom tehdy, když ho potřebujeme. Hledáte mě ne proto,že jste se přesvědčili, že jsem dobrý a že mám hodnotu ale vy mě hledáte jenom proto, že se bojíte toho co bude dál.

My se snažíme celý život o to, abychom byli zabezpečení, abychom se měli dobře…  A teď si představte, že by nám teď Bůh dal nabídku: buď budeš mít mně a ztratíš svůj byt, ztratíš všecko krom svých blízkých lidí, ztratíš postavení, vyměníš to za Boha? Ne, takto nejde uvažovat, protože by se člověk zkoušel nad své lidské sily a Bůh to také nechce. Ale co po nás chce? Ne abychom ho hledali jenom tehdy, kdy ho potřebujeme. Ale abychom si každý den uvědomovali: Bože dej mi to, co potřebují pro dnešní den. Tuto jedinou větu. Já nemusím měnit svůj byt, svůj majetek, svoje hodnoty za Boha. Ale on mě žádá: prosím tě, přesvědč se už jednou, jakou cenu mám v tvém životě. Uvědom si už konečně koho máš.

Přirovnal bych to asi k tomu, když jsem bydlel ve Šluknovském výběžku, bylo to těsně po revoluci a víte sami, když se otevřeli hranice, vyrojila se spousta překupníků s nábytkem a starožitnostmi. A tamní lidé se zbavovali těch starožitností ještě po němcích, starožitností milionových hodnot za pár stovek, protože byli hloupí a rovněž nevěděli co mají. Mysleli si, jsou to staré krámy, tak se toho zbavím. A tito lidé se stejným způsobem zbavovali i Boha, protože ho brali za přežitek. Ale to je jenom přirovnání.

Bůh se nám snaží vysvětlit, že všecko v mém životě je méněhodnotné, než ON. A já si to musím uvědomovat. Že mám víc v ruce než obrovský majetek.

Když jsem na náboženství položil dětem otázku, koho mají ve svém životě nejraděj. Ze všech vyletělo automaticky: Pána Boha. Ano ty děti to měli naučené ale v našem životě to není tak automatické. Já musím k tomu dojit svým rozumem. Abych jednou na konci svého života, kdy ten život končí, tak se o tom stejně každý přesvědčí, že nemá nic jiného cenu. Že ta vila nebo ten bourák nestojí za nic, jestliže mám Boha. A v té chvíli i ti největší nevěrci dokážou prosit, (přesvědčil jsem se o tom u mnohá umírajících lidí) ale jde o to, abych já nečekal na tu poslední chvíli a nepřesvědčoval se o tom celý život. Je nebo není? Ale stačí, abych dospěl k názoru: ano Bože, ty jsi s mou ženou a mými dětmi to nejcennější co mám.

A to bych vám přál. Aby nám Kristus nemusel dávat tu výčitku: vy mě hledáte jenom proto, že mě potřebujete. Vy mně hledáte jenom proto, že vám teče do bot a že víte, že beze mě už dál nemůžete. Že už jste vyčerpali všecky prostředky, tak teď se obracíte na mě. Ale já vás prosím: hledejte mě proto, že jsem vám dokázal, v životě každého, že vás mám rád a že mi na každém záleží.

A přál bych si, aby tato hodnota byla výsledkem dnešní promluvy. Uvědomit si: Bože vím, že se o mně staráš, a já tě miluji stejně jako mou ženu, mé děti… Nechci být přehorlivý jako ty děti a abych říkal: miluji tě víc než své rodiče. K tomu mě možná Bože taky dovedeš ale teď jsi v té první řadě, které mám nejraděj. Ty patříš k ním a já si dovedu ocenit toho, co jsi v mém životě Bože udělal. Pokusme se o to. A pokud se vám to podaří, uvidíte, že ten barák, to auto, to ostatní, na čem si tolik zakládáte je jenom hromada věci v škatuli, která jen zašramotí. A pokud si to uvědomíte budete bohatí. Té škatuli se také dostane místa, které jí patří. Ale přitom vy budete znát pravý význam a smysl lidského života.

Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'

My se dnes setkáváme z různými šiřiteli víry od sektářů přes různá náboženství až po oddechová a relaxační cvičení, jen aby někoho ulovili. Kolikrát si tito lidé počínají až agresivně, jenom aby někoho získali. Ne. Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec.

Agresivita, která byla ve 13. nebo 12. století, kdy se víra šířila mečem a ohněm. Kdy se v baroku šířila podle toho: koho panství - toho náboženství. A tohoto se bojím i dnes. Bojím se agresivity u víry.Víra není vzít zákusek a namačkat ho někomu do krku. Když to udělám, tak ho udusím. Toto není šíření víry. Nezlobte se ale  já nemohu přijít k člověku a říct: podívej, tady máš víru, je to veliké. To nejde. Kolikrát i my katolíci dáváme do své evangelizace něco, co je agresivního. Že kolikrát jdeme a mluvíme o víře přesně stejným odpudivým způsobem, kdy říkáme: „ je to výtečné, ono to má takovou a takovou vlastnost, ono tě to přenese tam a tam“.

Ježíš  když hlásal víru, neslíbil ani krejcar. Ježíš řekl: Kdo půjde za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mně. Tzn. obráceně, nechoď! Protože běda ti, jestli ten kříž vezmeš, a nebudeš ho nést. Já chci, pokud chceš za mnou jít,musíš ten kříž nést.

Nic nenabízel. Proto se bojím toho, když někdo vybarvuje víru v těch nejrůžovějších barvách.

Víra je dar. Tzn., že nemohu víru dát jenom tím, že řeknu: pojď do kostela, nebo ještě agresivnějším způsobem: ty tam musíš! Protože potom je evangelizace pro nás dealerství. A to by bylo moc zlé. Nesnáším nucení k ničemu, natož potom k věcem, které jsou uvnitř duše. Nemůžeme předat svým dětem víru tímto stylem. Musíme si uvědomit, že není možné tímto způsobem někoho nutit aby věřil. Protože tam potom pomáháme nevěře a pomáháme tomu, čeho se štítíme. Tím, že toho syna, dceru, přítele do víry tlačíme.

,,Vždyť já to myslím dobře, prosím tě, pojď se mnou  do kostela“. Ne, to není vyznání víry.Víra znamená, že ten člověk musí uzrát. Já pokud chci pro někoho dar víry vyprosit tak se na to musím připravit modlitbou, obětí a příkladem.

Nemusíme chodit a usmívat se jako měsíček na hnoji, jak to dělají někteří křesťané ale to světlo by mělo vyzařovat z našeho každodenního jednání ať už je to ve škole, na ulici, v práci…

Bůh jediný mi dává návod. Já tě miluji a ty prosím tě jdi a pokoušej se dělat totéž. Ať to budeš dělat jako kněz,  jáhen, učitel, dělník, doktor, to je jedno. Ale jdi a pokoušej o to! Napodobit se Ho v lásce k druhým, jak to Ježíš řekl: co chceš aby druzi dělali tobě, dělej ty jim. Nerozlišil lidí na věřící a nevěřící. A tady je to podstatné co potřebuje každý z nás. Že když dokážu kousíčkem napodobit Boha, tak přináším do této pošramocené  společností kousíček nebe. Tak jako to dělali apoštové. Nebylo jich moc a oni se nesoustředili jenom na věřící ale šli a  pomoci lásky dokázali divy.

A to je to, co potřebuje každý člověk pro šíření víry. Takže jestli můžete, toto si dnes odneste.

20 neděle B  Víra člověka přivádí k moudrostí.

To dnešní1.a 2.čtení, jak jsme slyšeli, jsou  o moudrostí. A možná si ještě pamatujete z náboženství, že moudrost   je jednou s kardinálních ctností. Já bych vám chtěl dnes dát k zamyšlení toto: víra člověka přivádí k moudrostí. Ale zkuste si uvědomit, kolik dnes existuje vzdělaných lidí a přitom moudrostí v nich jakoby ubývalo. Ono vyjádřit co je to moudrost nejde několika slovy tady z tohoto místa. Je skutečně zajímavé, že tím, že přibývá inteligentních, nebo chcete-li vzdělaných lidí, tak nepřibývá moudrostí. Moudrost je totiž něco, co se nedá naučit, v tom smyslu, že by na to existovala vysoká škola. Jak se tedy té moudrosti naučit, když na to není škola?

Nejprve bych vám chtěl ukázat, jak to vypadá, když neexistuje moudrost. Vybral jsem si k tomu 3 skutečné příklady.

Víte jak začalo perské pronásledování ve 3.století? Peršané měli svůj pohanský chrám. A křesťané do tohoto chrámu chodili konat své bohoslužby. Do té doby, než jim tehdejší papež vyjmenoval biskupa. Biskup, který přišel do Persie, najednou chtěl aby křesťané měli svůj chrám. A proto aniž by se někoho zeptal, jako nový člověk, který přišel do úplně nového prostředí, nařídil tento pohanský chrám zbořit. Bylo to moudré? Bylo to tak idiotské, že na to doplatila spousta křesťanů svým vlastním životem. Do té doby ti lidé žili v pokoji a míru a najednou si přijde člověk, který si myslí, že má moc a s tím prostředím, které existovalo zamete tak, že najednou vzbudí v těch lidech zvíře a nastává tzv. Perské pronásledování křesťanů ve 4. století. A to dík jednomu jedinému člověku.

Nebo víte proč přišli Longobardi do Itálie? Císařovna, manželka cařihradského císaře Justina II., se pletla do všeho, po čem ji nic nebylo. A tak se také připletla do vojenské rady svého manžela Justina II. A když přišlo na vojenské otázky, tak tato ženská napadla přede všemi hlavního vojevůdce tehdejšího Cařihradu, a řekla mu, že: kdyby můj manžel měl lepšího vojevůdce, tak už dávno mu patřil celý svět. A vám pane vojevůdce bych radila, aby jste mezi ženy šel štrikovat. A on okamžitě z tohoto jednání odchází a nechal se slyšet tuto větu, která je zaznamenaná v historii: já ji uštrikuji takový svetr, že z toho bude mít takovou hlavu, že ho nikdy nerozplete. A povolal Longobardy do země a ti odtrhli Itálii a tím pádem Cařihrad ztrácí. Byla to moudrost?
   Anebo před 50-ti léty u nás vydal jeden velice dobrý řádový kněz knihu pro rodiče. A zamíchal do této knihy i vztah lidí k majetku. Ale podal to tak, že myslel, že ho nepíše otcům rodin ale že ho píše řádovým kněžím. A žádal v té knížce: zřekněte se všeho, odhoďte to od sebe, aby jste byli lehčí na cestě k Bohu. A v té době se podle toho zařídilo několik desítek katolických manželství a ztroskotali. Bylo to moudré?  Bylo moudré psát totéž co platí kněžím, tak také psát otcům rodin, kteří jsou povinní jako tak se postarat o své dětí o svou rodinu? Jenomže takhle bychom se nedobrali k tomu co je moudrost.

Jak už jsem říkal, moudrost nejde naučit v tom pravém slova smyslu. Říkáváme, že přichází se stářím. S věkem, kdy člověk si několikrát namočí svůj nos nebo čumák, spálí se a tím pádem si uvědomí, jak má jednat. Moudrost taky není diplomacie a to si nepleťme. Moudrost vychází z hledání toho, co Bůh v této chvíli po mně chce. Kdyby si to byl uvědomil tehdy ten biskup v tom 4. století, tak by nemuselo přijít o život spousta lidí. Kdyby si to uvědomila manželka Justina II., tak Longobardi nemuseli být v zemi. A kdyby si to uvědomil tento kněz- spisovatel, tak nemuselo doplatit tolik rodin na jeho nerozumnost.

Je hezké vypočítávat negativa ale je tisíckrát lepší vědět, jak se k tomu dostanu. Já jsem si vytvořil takové 3 body, které člověka vedou k moudrostí. Aby vždycky věděl, co má v té nebo oné situací udělat.
   1. a nejkrásnější jsem našel u Velázqueze, kněze, který říká: kolikrát za život jsi byl v kostele, tolikrát za život jsi slyšel evangelium, tolikrát jsi ho sám četl. Zkus do sebe vstřebat osobu Krista takovou, jakou ve skutečnosti byla, ale ne takovou (a to už není Velázquez), jakou nám třeba předvádějí filmy o Kristu. Ale z těch jednotlivých slov, podobenství si zkusme vytvářet jak vypadal Kristus. A tady potom najdeme moudrost, která neexistuje v žádných lidských knihách. A to když si uvědomím, když skutečně a pokorně přijmu toho Ježíše, tak je to mnohem víc, než kterákoliv vysoká škola. Protože on mi dá něco co rozhodne ve mně v té chvilce. Rozhodne, jestli mám to slovo říct anebo nemám? A protože jsme jenom lidé, tak kolikrát z nás vyprskne jenom to obyčejné lidské a to Božské co je z Ježíše nám zůstává kdesi daleko za tím.
   2. prostředkem k získání moudrosti je čas. Zkuste si uvědomit, kolik hlouposti člověk v životě naplácá jenom proto, že si nenechá čas. Ne, teď hned, bac, bum, to jsem mu ale nandal, nandala. A kolik je nešťastných lidí jenom proto, že jsem si nedal pozor a nezamyslel se nad tím, co říkám.
Čas. Že jsem si neporozjímal to, co chci říct a tím pádem jsem ublížil. Je těžko potom už chodit a odprošovat. Říká se jedno krásné křesťanské přísloví: odprošovat dokáže každý vůl, ale neublížit jenom dobrý člověk.
Ano, to, že kolikrát vyletím a řeknu to, co právě mám na jazyku, to není možné. Já musím skutečně zvážit, ať ten člověk je moje vlastní žena, nebo můj muž. A tady právě dochází v této ukvapenosti k největší nemoudrostí, tedy hloupostí dnešní doby. Protože ten čas, který nás doslova strhává, tak nám bere tu možnost zastavit se.
Ne, já si to musím vydupat a jedna-li se o velká rozhodnutí, tak proč si kolikrát nesedneme a neuvažujme? Proč si nepromyslím to, co potřebují sdělit? To, že o tom co chci sdělit, je zároveň modlitbou. Modlitba není jenom odříkání slov, modlitba je i rozjímání s Bohem nad tím, co chci říct vlastní ženě, nebo komukoliv. A to sebou nese něco, co později dává obrovskou možnost říct vlastním dětem. Rozvážit. Uděláme to tak anebo to uděláme jinak? Má cenu teď tento krok anebo nemá?  Čas. A protože ho kolikrát nemáme anebo tvrdíme, že ho nemáme, tak se stáváme kolikrát dětinští, hloupí a naivní. Prostě jsem vybuchl a teď všichni kolem to sneste. Čas potřebuji ke všemu, zvlášť pro ta rozhodnutí, za která jsem zodpovědný. Jen si vezměte, kolikrát by udělali rodiče míň chyb, kdyby se zamýšleli nad tím: mám to té dceři nebo tomu synovi říct? I dnes, kdy je dospělý, mám ho upozornit na to nebo nemám? Mám na to právo anebo nemám? Víte, čas, který si člověk nechá, pracuje pro něho. Jde jenom o to abych přemýšlel nad tím, co teď v této chvilce bude nejlepší.
   3. prostředek moudrostí je strašně jednoduchý. Kdybychom před každou věci, před každým rozhodnutím poprosili o světlo moudrostí. Asi tak jako Šalamoun, když mu Bůh dává vybrat, řekni si přání a já ti ho splním, protože budeš králem. A vy víte, oč Šalamoun prosí. Bože nedávej mi bohatství, nedávej mi dlouhý život, dej mi co chceš, jenom o jedno tě prosím: dej mi, abych uměl dobře rozlišit mezi dobrém a zlem. Dej mi abych uměl poznat, co v té chvíli po mně chceš. Toto je moudrost. Já si musím o ni poprosit. Protože kolikrát jsou v životě situace, ve kterých víte, že když budete tisíckrát o nich přemýšlet, tak nakonec se můžu rozhodnout pro tu blbější variantu. A tady je namístě u nás věřících vznést tuto prosbu: Bože ty můžeš, řekni mi, co je teď v této chvilce dobré. A tuto prosbu, která vychází ze srdce, které věří, tak v té chvilce můžu slyšet: ano udělej, - ne, nedělej. Ale musím poprosit se vši vírou, která ve mně existuje.

O moudrosti by se dalo mluvit strašně moc. Existuji víc než 3 prostředky k jejímu získání. Ale zkuste se zamyslet alespoň nad těmito. Dá se říct, že jsou alespoň jakýmsi základními. A když se zamyslíte a podíváte se na ty 3 prostředky, tak zjistíte, že vycházejí z víry. Ano, správně žitá víra dá člověku možnost obrovské moudrosti. Važte si ji. Víra není něco, v čem jsme byli vychovávaní, že se musím za ni stydět. Víra je poklad. Takový poklad, že mi zasahuje do mého života v tom, kdy já to nejvíc potřebuji.

Víte, slyšel jsem jednu definici lásky, a neznám lepší. Láska je odpuštění! Neustále odpouštění. Bez přestání jsem povinen tomu druhému odpouštět a on je povinen odpouštět mně. Já se musím podřídit, protože ten druhý to myslí dobře. Ale jde o to aby se ti dva shodli. Kdy se podřídí ten a kdy onen. Učeně se tomu říká v psychologii: boj o dominanci. Ale je to jednodušší říct tak jak to říká Pavel: podřizujte se jeden druhému. Já musím vědět, že se teď musím podřídit, že jiná cesta teď neexistuje. Jsme jenom lidé a musím pamatovat že moje žena nebo muž má svoje chyby. A že jsem si ji bral nejenom pro ty dobré věci ale měl jsem být natolik dospělý, že jsem si toho druhého bral se vším všudy. I s tím, co nejde změnit. Protože jsou věci, které na osobě změnit nejdou. A tím pádem musím být připraven tomu druhému odpouštět. Že se musím podřídit přesto, že jsem muž.

Mnoho manželství je takových, že má tu dominantní, hlavní nebo panovnickou roli žena. Ale to není nic špatného, jestliže si ta žena uvědomuje že ten muž ji nebyl dán proto aby ji sloužil. Já nejsem otrok nikoho ani své vlastní ženy a ani moje žena není můj otrok. Já se podřizují té ženě, protože ji mám rád. Ne proto, že mě k tomu někdo donutí, doštve a dotlačí.

Nedávno jsem se zmiňoval v promluvě, že považují tuto svátost manželství za velmi složitou svátost, kterou nám Ježíš dal. Proto mě tolik zaráží, že tato svátost je tak složitá a její přípravě na rozdíl od kněžství se věnuje minimum. Aby dva lidé se shodli, aby dokázali táhnout za jeden provaz. Víte, jestliže žije člověk sám, tak si vyhoví. Sobecký vyhoví, může si dát nohu za krk. Ale já v manželství si ji už dát za krk nemůžu, pokud nebudeme ten provaz táhnout společně. Proto nechápu, že jak je možné že se na tak složitou svátost lide skoro vůbec nepřipravují. Milujeme se, tak se prostě berem (četl jsem na jednom svatebním oznámení). Ale jestli se každý zeptá ve svém svědomí: ano miluji ji, je krásna ale budu schopen nést její chyby?                 

Kolikrát  když jsem se zeptal u zamilovaných: víš, jaké chyby má tvůj nastávající?

–Chyby? Žádné nemá. A tady bývá začátek konce. Ať je to manželství uzavřené na úřadě nebo v kostele. Musím si uvědomit jednu pravdu, že si beru člověka a beru si ho s chybami.

Nádherně je to obsažené v kancionálu v modlitbě kterou se modlíme za kněze. „Dej jemu i nám trpělivost a vzájemné pochopení.Aby se uměl potýkat ze slabostmi svými i našimi.“ A toto by se měl modlit i muž za svou ženu a žena za svého muže.Dej mu Bože sílu, aby se uměl potýkat ze slabostmi svými i mými. Protože jsem si nebrala anděla ale brala jsem si muže. Takže pochopme, že i ten druhý má chyby. A to: podřizujte se jeden druhému - to patři k životu. Je krásné, jestliže si ti dva umějí i několik let po svatbě říct: Nezlob se Marto, Jano, ty máš tuto chybu, dej si na ní pozor.A když ta Marta to dokáže přijmout,a říct: já s tím nic neudělám. Já jsem se tolikrát o to pokoušela a ono to nejde. Tak potom už i ten druhý ví, že je to kříž, který tím životem společně ponesou. Ale vědí o něm. A o co je nádhernější, jestliže ti dva lidé si ty chyby společně dokážou uvědomit a přijmout je. Potom se naplní ta dnešní Pavlova slova a ten muž s tou ženou se nebudou cítit jako nadřízený a podřízeny ale budou spolu vytvářet šťastné manželství.

Možná, že jste slyšeli tu arabskou bajku, ve které emír posílá svého šaška na trh s tím, aby mu koupil tu nejhnusnější věc, kterou tam uvidí. A on mu přináší zvířecí jazyk. A potom ho posílá znovu, aby mu koupil tu nejkrásnější věc. A on přináší znovu telecí jazyk. A emír chce vysvětlení.: jak to, nejdřív jsem chtěl tu nejhnusnější věc a přinesl jsi mi jazyk a pak tu nejkrásnější a ty jsi mi znovu přinesl zvířecí jazyk? A ten šašek mu říká: podívej se emíre, jazykem můžeš udělat tu nejhorší věc na světě, můžeš zabit. Ale jazykem můžeš člověka zvednout až do nebe. Proto jsem ti přinesl jednu a tutéž věc. A Kristus říká totéž, když tam vyjmenovává, co vše vychází z nitra člověka. Člověk může na jedné straně svým nitrem doslova hladit a na druhé straně může bičovat. Bičovat víc než normálním koženým bičem. Vlastně všechny dnešní texty se točí kolem jednoho a samého.V žalmu jsme slyšeli:Kdo žije bez vady a koná spravedlnost,upřímně smýšlí ve svém srdci, svým jazykem nepomlouvá… A já jsem si vybral na dnešek tři takové neřesti,které se mohou týkat každého z nás.

1.Donášení       Vemte si, že budu dělat stejnou práci jako můj kolega ale on bude mít o 1000 Kč víc, než já. Tak to tak nenechám a začnu na něm hledat chyby a budu chodit na něj žalovat aby přinejmenším přišel o prémie a měl tolik co já. A mě to začne těšit. Nebo dnes velice rozšířený trend, když si člověk vydělá nějaké peníze bokem, nebo něco dostane a  koupi si za to např.něco do domácnosti nebo auto, tak hned se okolí začne starat, kde na to vzal a mě to nedá spát, začnu počítat, kolik si dotyčný vydělá, kolik může mít od sociálky a pořad a pořad mi to vrtá v hlavě, za co si to auto koupil a já to tak nenechám a půjdu třeba na finanční  úřad a zeptám se kde na to ten člověk vzal. To je hrozné ale bohužel pohybuje se mezi námi takových lidí spousta.  

Ještě hroznější je druhá neřest a to je: pomluva, to je když o někom začnu říkat nepravdu-lež. Já si začnu vymýšlet něco na toho druhého, jen aby přišel o ty prémie a nebo na něj budu psát anonymní dopisy plné vymyšlených špinavosti a nepravd, jen abych mu to jeho štěstí, rodinnou spokojenost nějak znepříjemnil: Jak pomluvu napravit?Těžko. Morálka říká: Pomlouvač musí své lži odvolat a to i ke vlastní škodě. Pokud svou lži způsobil druhému ztrátu majetku, nebo ušly zisk, je povinen mu ho nahradit.

3.nactiutrhání - je nespravedlivost způsobená druhému prozrazováním jeho skutečných hříchu nebo neřestí bez dostatečného důvodu. Tím, že utrhuji na ctí druhého, tak ho postupně vyřazuji ze společnosti, dělám mu špatnou pověst, dostávám ho do ohrožení .Tzn., že já jsem viděl toto děvče někde na pláži v plavkách, a jenom proto, že ji závidím její vnější krásu, tak jsem se snažil na ni najít nějakou chybičku a hle, co z toho že na první pohled je hezká když jsem viděl, že na zádech má bradavici jako hrách. A v síle závisti její krásy to řeknu koho potkám. To je ubírání na cti druhého. Tady závidím krásu ale jen abych mu ublížil, tak ať jen vědí ostatní, že to není docela tak pravda s tou její krásou. Nactiutrháč nemůže prohlásit, že lhal, protože mluvil o chybách druhého pravdu. Je však povinen dopomoci poškozenému opět k dobré pověsti, třeba tím, že bude vyzvedávat jeho dobré vlastnosti. Mluvit o špatných vlastnostech druhého je někdy dovolené, nebo povinné, pokud se jedná o obecné dobro jednotlivce nebo společnosti anebo pokud chci předejit zlu, které se už stalo.  Např.kandidát vysokého úřadu - přitom je vlastníkem pěti bordelů na okresu, nebo nepoučená nevěsta o povaze ženicha, který má např. bokem 4 děti atd. (ohlášky), nebo upozorněni nevinného naivního děvčete před klukem, který střída holky jako ponožky, tady je to opravdu povinnost.

Všechny tyto 3 provinění, kterých se tak často dopouštíme jsou velice závažné a zkuste se do každé z nich jednotlivě vžít a pak pochopíte co všechno můžou způsobit.

Jestliže závidím dobro druhého, tak z toho vyplývá, že já tě chci o to dobro připravit. A tehdy přicházejí do úvahy tyto 3 produkty.

Často jsem se setkal z lidmi, kteří neumněji mezi těmito hříchy rozlišovat a když si někoho vyslechnete, tak nakonec zjistíte, že ten dotyčný druhému závidí. Vadí mu na něm něco a to je právě to zvláštní, že člověk si musí uvědomit, to kde je základ té chyby, tzn. že já musím v té chvilce umět druhému přát. Pokud to nedokážu, tak se stane, že začnu druhému ubližovat a tam kde ubližuji, tak už neznám zábrany. Tam už je šikmý kopec, po kterém se vezu dolu.

Nepodceňujme tedy to, co nám chtěl dnes Ježíš říct tím, že svým jazykem a svým nitrem můžeme víc ublížit, než tím, co do člověka vchází zvenčí. Může se nás to dotknout každého a je dobře, když se člověk umí nad tím povznést, uvědomit si to  a přát ne slovně, ale já ti skutečně přeji.To je jediný lék proti všem těmto neřestem, přát - přát z celého srdce třeba dvojnásobek.

Darovat postiženému člověku plné zdraví je velká věc. Ale otevřít sluch pro chápání Božího slova a řeč pro vyznávání Boži chvály je ještě mnohem větší zázrak. Otevírá nám svět viry, spojení s Bohem. Jestliže máme svou viru za samozřejmost, možná si ke své škodě ani neuvědomujeme, že se tento zázrak na nás uskutečnil.Mělo by nás tedy toto evangelium pohnout buď k děkováni za to, ze nám Bůh sluch i řeč "otevřel", nebo k prosbám za ty naše blízké či známe, kterým toto chceme vyprosit. Můžeme samozřejmě dělat oboji: děkovat i prosit. Prosit, protože kdybych se vás každého z vás zeptal: budeš mít svou víru ještě zítra? Tak se usmějete a řeknete: cha- cha, to je samozřejmé, já zítra budu věřit. A já vám na to odpovím, že takové tvrzení je odvážné.Víra je dar a právě ta samozřejmost se kterou ji berem, nám ubírá z toho, že se k Bohu nepřibližujeme. Tím,že neprosíme za svou víru, zůstáváme stát na místě. My se nedokážeme radovat z toho, že tu víru mám. Bereme to za samozřejmost tak jako bereme za samozřejmost chleba dennodenně do ruky. My prosíme za všecky, prosíme za rodiče, za svoje dětí ale za svou víru prosit zapomínáme. Proto zkuste aspoň někdy poprosit: Bože posuň mě aspoň o kousíček k tobě blíž.Dej aby ta moje víra byla trošku živější. Abych po tobě toužil tak jako toužím po věcech a po lidech. Musím pochopit, že podstata víry je ve mně a já musím se snažit pomalinku ve svém životě tu víru nacházet. Je to celoživotní proces a ten proces musím prodělat sám. Já si musím uvědomit, že když se doma zastavím, že tě musím Bože najít v té věci, kterou beru do ruky, že tě musím najít ve své ženě a ve svých dětech. Že se musím radovat z toho dennodenně. Pokud se nebudu z toho radovat očima víry, může se potom stát, že mi tyto věci, nebo ta žena zevšední. Toto je víra a pokud si každý z nás tuto víru ve svém srdci nevybuduje, potom se může stát,že mávnu nad tím vším rukou a řeknu, dej mi pokoj. A může se stát, že přijdu o to nejcennější co na tomto světě mám a to je víra.

Kolikrát si stěžují rodiče: celá rodina jsme věřící a děti jakoby odpadli. To není vina rodičů a vás jako rodiče prosím, nedávejte si za to vinu. To není vaše vina a není to vina kolikrát ani toho dítěte. Víra je zvláštní směs mého souhlasu s Bohem a jeho daru. Víra je dar a to neoddiskutuje nikdo na světě. Kolikrát se domníváme naivně,že jsem došel k víře a říkáme: ano já věřím. To je naivita, na kterou ztroskotalo množství lidí, mezi kterými byli i kněží nebo biskupové. Víra je skutečný dar a já vám to dokážu, když Ježíš se ptá svých učedníků za koho ho pokládají a Petr mu říká: Pane my jsme uvěřili, že ty jsi syn Boží. A Ježíš mu na to neříká: no konečně jste na to přišli, to vám to ale trvalo. Ale říká mu: Petře, to ti nezjevilo tělo a tvoje krev, to není z tebe, ale to ti vnukl můj nebeský otec. Cítíte to? To není ze mě, že jsem uvěřil v Boha, to není moje milost, že jsem uvěřil v Boha, ale Bůh mi to dal jako obrovský dar. A tady je nutné za tento dar neustále děkovat a prosit.

Víra je už z přirozeného zákona nabízená každému ve svědomí v podobě dobra. Tady jde jenom o to, pro co se ten člověk rozhodne. Dnes neexistuje člověk, který by nevěděl, že existuje víra, že existuje zde v tomto místě kostel. Anebo jestli se mnou setká nevěřící člověk, a já jako věřící  mu prokážu dobro, tak ten nevěřící by mněl uvažovat o tom, proč jsem mu to dobro prokázal. Vždyť se mohl na mě vykašlat, jako ti ostatní. Tedy víra je spojená s dobrem. Člověk, který víru poznal, to ještě neznamená, že zná všecky věci týkající se víry. Že zná všecky modlitby, že zná všecky dogmata. Tady se myslí, že tím, kdo víru poznal jako dobrou věc, tak je zavázán věřit. Tedy, jestli já poznám, že existuje dobrá věc, tak jsem povinen tu věc použit. To platí i v normálním životě. A když se přesvědčím o tak důležité věci, že ta víra je dobra, vychovala tolik dobrých lidí,(ano,vyskytli se v ni všecka možné nepořádky)to už je lidské. Ale ta víra je samá o sobě krásná. A pokud jsem o tom dobru té víry přesvědčen, tak sem musím snažit, abych ji poznal. A víru potřebuji poznávat pořád. Ten proces se nezastaví tím, že jsem prošel náboženstvím a přípravou na biřmování. Jenom si zkuste uvědomit, kolik věci týkajících se víry se vám zdál v těchto mladých létech zvláštní. Že jste přišli na určitý článek víry, na jeho jasnost až později. Tzn. já nemohu zůstat v tom stavu, kdy mně to učil jako kluka pan farář v náboženství. Protože víra není nic mrtvého, to se vyvíjí. A já jsem povinen se k tomu stavět, abych nabýval jistotu ve víře. A tady když si položíte ruku na srdce, tak si řeknete: já sice věřím, ale abych mněl jasno, např. v tom,kdy potřebuji modlitbu a jak by mněla vypadat, tak tam zůstáváme kolikrát někde pozadu.

Odneste si tedy dnes aspoň to, že každému z nás jak tady sedíme řekl JK to slovo Efatha  .Že nám otevřel uši a oči a že bychom měli dbát o to aby ten sluch a zrak neochaboval, ale že Bůh chce abychom si ho udrželi neporušený až do konce. A tu neporušenost si můžeme udržet právě neustálým děkováním za dar víry a modlitbou. Teď budeme vyznávat svou víru. Zkusme se v tomto vyznání zamyslet nad tím co obsahuje a potom v přímluvách společně prosit za ty, kteří víru v Boha hledají.