Při přípravě této promluvy jsem dlouho přemýšlel co vám řeknu. Nevím proč, ale vybavili se mi vzpomínky na dětství nebo mládí, kdy jsem tuto postní dobu bral nějak pochmurně. Nechápal jsem proč je mně a lidem co chodí do kostela najednou určováno, že se nemáme příliš dívat na televizi, chodit do kina,příliš dobře jíst, tata mi nařídil pověsit harmoniku, na kterou jsem moc rád hrával, tak jsem ji musel pověsit v úterý před popeleční středou na za řemen na hřebík a sejmout jí až na velikonoční neděli, zkrátka vyvarovat se všeho, co by bylo člověku aspoň trochu příjemné. Z kazatelny kostela bez květin a ze zahalenými obrazy jsem slyšel, co všechno nesmíme dělat a jak se máme co nejvíce zapírat. A Bůh se mi postupně dostával do podvědomí jako ten, který nám chce co nejvíce zkomplikovat život. A čím nám bude hůře, tím lépe. Velmi dobře si vybavují moment, když jsem byl na popeleční středu ráno, na ,,sedmou“na mší, a jak jsem se styděl, když jako kluk jsem vycházel ven z kostela z ušpiněným čelem od popela. Nechápal jsem, proč to všechno musí být. Možná, že mi to někdo někdy vysvětlil ale já si to nepamatují. Pamatuji si jen, že jsem to vnímal, že je to všechno jen kvůli té postní době, která jako nutné zlo předchází Velikonocům, kdy už konečně budeme zbavení této nesmyslné pochmurností a odříkání. Když jsem se později osamostatnil ve víře, bylá jedna z prvních věci kterou jsem zkoumal, právě postní doba a půst. A zkoumám to dodneška. Časem jsem přišel na to, že v postní době nejde v první řadě o půst. Půst je jen jedním z prostředku k něčemu důležitějšímu, totiž k obrácení. Ano, hlavní náplni postní doby není bezduchý půst a odříkání ale obrácení se k Někomu, kdy mi chce nabídnout více, než to čím právě žiji. Obrácení k Tomu, kdo mi nabízí něco většího, však předpokládá, že je třeba od něčeho jiného se odvrátit. A abych mohl do svých dlaní přijmout něco většího, musím odložit to, co by v nich mohlo překážet. A v tom je podstata celé postní doby, proto nám Bůh nabízí tuto možnost.
Církev doporučuje 3 anebo vlastně 4 kroky k obrácení. Nebudu je tady dnes rozebírat ale je to: půst, modlitba, almužna a smíření. Víme, že modlitbou se člověk spojuje s Bohem, mluví s ním, naslouchá mu, prosí ho o pomoc a pomoci modlitby rozlišuje, kudy a jak se má ubírat jeho život. Postem se člověk něčeho dobrovolně zříká, (peněz, času, různých aktivit, zábav…) a to, čeho se zřekl, může nabídnout jako oběť nebo almužnu lidem, kteří to potřebují. A smíření pak člověka naplňuje pokojem nejen ve vztahu k Bohu, ale i k druhým lidem a k sobě.Přeji vám aby jste pochopili, tak jako jsem to později pochopil já, že táto doba není nesmyslným odříkáním ale  pokud to správně pochopíme, je tato doba pro nás obrovským přínosem pro každodenní život a obrovským požehnáním od Boha. A to Vám ze srdce vyprošuji.

archív

Víte,že co kážu,tak pokaždé v adventu a postu se snažím připravit jedno téma,kterým bychom se přiblížili na svátky,které nás čekají.Nevěděl jsem a dlouho jsem přemýšlel,jaké téma si zvolím.Nebylo to jednoduché a nakonec jako z vnuknuti jsem si řekl,proč nemluvit  o opaku toho co prožíváme.Zkuste si představit že opak kyselého je sladký.Opak rychlého je pomalý.Co je opak postního?Vy i já jsme byli vychování k tomu,že půst,postní doba je doba tvrdého sebezáporu.Že čl.musí zapracovat sám na sobě,že si musí umět to anebo ono odříct,podle toho bylá také formulována i církevní přikázání-taneční zábavy,páteční půst,popeleční středa,a do člověka všechno to co vlezlo,tak by se dalo shrnout do sebezáporu a oběti.A do nás to vlezlo takovým způsobem,teď mluvím o věřících lidech z klasických katolických rodin,to vlezlo takovým způsobem,že jsme a představujeme si,že v této době není možné prožit radost,že není možné si něco dopřát,že není možné být k sobě dobrý.Mnohokrát a u mnohá lidí se to zvrtlo k tomu,že dokážou být k sobě zlí a tvrdí.A to je ten opak o kterém chci celý půst mluvit.A nakonec vy,kteří si těchto pět promluv vyslechnete,poznáte,že to má obrovský dopad na vnitřní život.Víte,zbožnost každého z nás se odvíjí od toho,jakou představu máme o Bohu.Tento obraz ovlivňoval věřící během celých 2.tisíc let křesťanství.Tak jak si představoval Boha,takový čl.byl sám.Jak si představoval,že Bůh ho trestá za každé provinění a za každý hřích,odtud se odvíjela tvrdost,kterou ten čl.praktikoval a možná praktikuje dodnes.Tento obraz ovlivňuje každého věřícího člověka.Já bych řekl podle toho starého přísloví:“řekni mi co čteš a já ti řeknu jaký jsi.Obrátím to:řekni mi v jakého Boha věříš a já ti řeknu jaký jsi uvnitř vůči sově a vůči druhým.Víc nepotřebují slyšet.Jestliže je můj Bůh účetní,jestliže mě můj Bůh trestá za každý přestupek,jestli je to Bůh vysokého výkonu,Tak budu vědět,že sice nějakým způsobem směřuje ten čl. k Bohu ale ten Bůh je tyran,kruťas a nakonec ten čl.sám je krutý vůči sobě a vůči druhým.Zažil jsem toto údobí,údobí obrovské tvrdostí,které šlo až k některým věcem,které mě sráželi k zemi,odebírali mi veškerou radost,to není možné abys se z toho radoval,když jsi udělal tady toto.Zažil jsem tuto tvrdost a krutost mého Boha a věděl jsem,že pro mě Bůh začal připravovat údobí daleko krásnějšího a šťastnějšího domova.Tím nechci říct,že čl.nepotřebuje oběť a sebezápor.Ale musí k němu přistupovat jiným způsobem,než z donucení.Já potřebují vědět,že jestliže mi Bůh odpustil ve svátostí smíření,tak si musím odpustit já.Kolikrát jdeme od zpovědi a radost nám utíká.Proč?Jestliže Vám Bůh odpustil,tak proč neodpustíte sám sobě.Anebo si vemte jinou věc.Bůh nás obklopil toliká dobrými věcmi.A my kolem nich jakousi tou smutnou zbožností chodíme jako slepí.Lidem venku zacpávají oči peníze a majetek.Ti nevidí krásné ráno,krásnou květinu,ti nevidí krásný západ slunce.Nám ucpává oči ta tvrdost a přísnost lidského života.Ne,teď je půst a ty se musíš obětovat.Ty si nemůžeš jít zatancovat,to zakazuje církev.Pro pána krále,to jsou věci o kterých musím dojít sám ve svém přesvědčení.Z toho potom vzniká to ostatní:musíš do kostela,protože je to přikázání.Ne,já do toho kostela můžu jít v neděli.To je moje právo,nikoliv povinnost.A tím pádem nám z celého desatera vznikl karabáč a bejkovec,který nás žene.Já nemůžu mít radost v manželství z této krásy,protože ta krása je zakázaná 6.přikázáním.Takový čl.nepochopil vůbec nic.A o tom chci mluvit celou postní dobu,protože Bůh,alespoň můj Bůh,kterého jsem po studiích na teologii přijal,je Bůh dobra a krásy.Je to ten Bůh,který mi dopřává tolik nádhery a dobra v mém životě.Který nehrozí a nezvedá prst,to nesmíš.Ne,k tomu čl.pokud ho začne milovat dochází úplně sám.A to je to krásné.My jsme svým způsobem byli natlačení do tohoto způsobu náboženského,vnitřního duchovního života.Natlačení svými rodiči,kteří to mysleli dobře,natlačení svými kněžími,kteří kolikrát sami nepochopili krásu toho co nám Bůh daroval a chce dát.Byl bych nerad aby jste si mysleli,že jsem proti oběti,přikázání nebo sebezáporu.Já vám chci jenom ukázat jak k tomu přistupovat.Vemte si větu JK:je větší radost nad jedním hříšníkem než nad 99.spravedlivými.Zkuste si tu větu nechat projit hlavou a najednou zjistíte opak té dnešní doby.Příčinou té naší tvrdostí vůči sobě je na 1. místě ten obraz Boha.Jakje zdeformovaná kolikrát zbožnost mnohých lidí.Já bych vám chtěl ukázat v celém tom cyklu postní doby různé pohledy na Boha.A pokud chcete tu postní dobu prožívat se mnou,byl bych rád kdyby jste se mnou společně také přemýšleli.A já vám slibuji,že po 5.postní neděli si každý kdo bude poslouchat si řekne:mělo to cenu.Tato příprava měla cenu pro mě a pro můj vnitřní život s Bohem.A to bude to největší,co mohu od této doby já i vy chtít.

Já jsem Vám řekl minulou neděli,  si připravil na tuto postní dobu takový cyklus promluv,stejně tak jak to bylo v adventu a minulou postní dobu,tak pro dnešní postní dobu jsem si řekl,že budu mluvit o opaku.Na minulou neděli jsem měl připravené téma o opaku postu ale jelikož  se četl pastýřský list,nechtěl jsem vás další promluvou zatěžovat.Jenom bych to shrnul do jednoho odstavce.
Vy i já jsme byli vychování k tomu,že půst,postní doba je doba tvrdého sebezáporu.Že čl.musí zapracovat sám na sobě,že si musí umět to anebo ono odříct,podle toho bylá také formulována i církevní přikázání-taneční zábavy,páteční půst,popeleční středa,a do člověka všechno to co vlezlo,tak by se dalo shrnout do sebezáporu a oběti.A do nás to vlezlo takovým způsobem,teď mluvím o věřících lidech z klasických katolických rodin,to vlezlo takovým způsobem,že jsme a představujeme si,že v této době není možné prožit radost,že není možné si něco dopřát,že není možné být k sobě dobrý. Já bych vám chtěl ukázat v celém tom cyklu postní doby různé pohledy na to že tu radost jde prožit a že ji můžeme mít i z těch sebezáporu.A pokud chcete tu postní dobu prožívat se mnou,byl bych rád kdyby jste se mnou společně také přemýšleli.A já vám slibuji,že po 5.postní neděli si každý kdo bude poslouchat si řekne:mělo to cenu.Tato příprava měla cenu pro mě a pro můj vnitřní život s Bohem.A to bude to největší,co mohu od této doby já i vy chtít.
Možná,že jste slyšeli přirovnání:smutná očka,bledá líčka,jistě je to katolička.A na tomto je strašně moc pravdy.Víte,já bych vám chtěl zkusit ukázat situace,ve kterých čl.si má přát sám sobě dobro.A být k sobě dobrý,bych vám chtěl ukázat na několika příkladech.A začal bych jednoduchým příkladem,modlitbou.Každý z nás má jakýsi příděl svých modliteb.Jakýsi obřad ráno a večer,pokud se modlí.A do toho najednou přijde nemoc,starosti a stane se,že se nemůžeme soustředit a modlit.A v člověku se objevují výčitky,že se nepomodlil.Proč je najednou k sobě tak zlý?Copak Bůh potřebuje nějaký čas a kvótu?Ano já musím u sebe vědět,že jsem schopen se modlit a pokud se mi nechce,tak jsem líny jako vandrák.Ale jestliže jsem nemocný anebo mi běhá hlavou skutečně moře starostí,že se nemohu soustředit,tak je lepší ten příděl snížit.Být k sobě dobrý.Protože potom,když se to nepomodlím,tak nastanou výčitky a já mohu být k sobě zlý nebo dokonce agresivní.Nebo 2.příklad.Jídlo.Církev vždycky byla strážkyní moudrého života.Předepisovala půst každý pátek,ve středověku dokonce každou sobotu,ale jinak ten čl.měl možnost se najíst.My známe před 10.dny velký půst na popeleční středu a za měsíc budeme mít 2. přísný půst na Velký pátek.Kromě toho zůstává v platnosti půst každý pátek.Ale setkal jsem se z lidmi,kteří si na postu přidávají.Znal jsem člověka,který se tímto způsobem přísného postu postí celý rok.Každou středu a pátek a sobotu.Pokud to prospívá jeho chování,tak beze všeho.Pokud tím neutrpí jeho zdraví,beze všeho.Ale ten čl.byl v tyto dni večer tak nervózní,tak vzteklý,že bylo lepší s ním nic nemít.K čemu je takový půst.
Anebo jiný příklad.Když jsem ještě dělal mezi řádovýma sestrami,na hranici severních Čech s Německem,chodívali jsme ve volnu pěšky na krásny kopec Annaberg ve Šluknovském výběžku.Jednou jedná sestřička navrhla,že se budeme modlit cestou nahoru, jeden růženec a cestou dolu druhý.Já jsem ji na to řekl.Nezlobte,se ale já nejdu.Podívala se na mě a já jsem pokračoval,sestři,prosím vás,máme po službě a vy kolem sebe nevidíte nic?Já vidím kolem sebe nádhernou přírodu,nádherně svíti slunce.Jestliže se budu radovat z toho,že to sluníčko existuje,tak se modlím možná víc,než vy celý růženec.Tato sestra se urazila.Nebo kněz,který měl strašnou touhu pomáhat lidem.Pomáhal.Často večer i po celý den za nim přicházeli lide a mysleli si:on musí mít pro mně čas.Neodpočinul si.Ještě večer,když seděl,tak litoval času,koliká lidem mohl ještě pomoci.A tak se stalo,že najednou,protože neměl čas,tak měl ve svém pokoji takový nepořádek,že už nevěděl,kde má co hledat.Že už dokázal postrádat věci,které jsou nutné pro kněze.A stalo se to,co se muselo nutně stát.Až došla určitá síla a trpělivost,tak tento kněz vyletěl a nazval své věřící blbci a voly a začal vlastně těm lidem ubližovat.
Víte,to je to,že jestliže si čl. nedopřeje určité věci, požitky života,a teď mluvím o nás věřících,tak se čl.začne stávat podrážděným a agresivním.Pokud si budu nařizovat  ,protože to je přikázané a ty to musíš dodržet,tak se může postupně stávat nevěrec.Ano já přijdu sem do kostela ale se mně je někdo,kdo z vírou nemusí mít už nic společného.Ne,já musím chtít.Pokud budete nařizovat a říkat svému dospívajícímu dítěti:toto je těžký hřích,to nesmíš,tak co se s tím klukem nebo holkou stane?Pokud se nesmíří s tím,že ten určitý problém,slabost bude v jeho životě existovat ještě nějakou dobu,tak z něho udělám nevěrce.Prvotřídního nevěrce.Protože on to nezvládne.Ale jestliže mu řeknu:pokus se,smiř se s tím ale snaž se,tak najednou vzniká takové soužití člověka,kdy před Boha přichází s obrovskou pokorou.Jako dlaně rozevře před Bohem a řekne:Bože,jsem ubožák,chudák a já tě prosím,vyznávám se.Tady dává Bůh člověku tu přeměnu,ve které se dočká toho:ano,dokázal jsem přejít to údobí,které bylo hnusné a špatné.Těch údobí není jenom ta puberta,jsou údobí kolem čtyřicítky,padesátky.Ale dejte pozor.Já si musím něco dovolit,protože,život není jenom černý a bílý.A jestliže se neumím radovat z jídla,nebo z přírody,tak ať mi nikdo neříká,že se umí radovat z Boha.Jestliže se neumím radovat s krásné věci,z krásného člověka,tak se nikdy nebudu umět radovat z Boha.To se vylučuje.Není možné abych zavřel oči před tím,co Bůh stvořil.Ale já musím vědět,že i ta radost má své meze.A tyto meze nemohu překročit. Byl bych rád,kdyby jste mě aspoň trochu pochopili.Je nutné vědět kdy se zapřít.Teď potřebuji byt klidný,protože ten člověk,ten chudák,který za mnou přišel bude vidět,že jsem netrpělivý,že jsem vzteklý,protože jsem nejedl,anebo si nezapálil.Je potřeba zvážit,co je lepší.Krásně je to u Izaiáše:Copak ke mně voláte,mluví Bůh,proč se postíte postem,který neuznávám.Pročpak si sypete na hlavu popel.Copak není půst potěšit člověka,když je smutný?Copak není půst jit s tím druhým kus cesty jeho životem a pomocí mu v tom aby neklopýtal?Což není půst rozdělit se s vdovou a sirotkem?Není to přesná citace,tam je to ještě hezčí. Kdybychom tady toto dokázali,tak potom je křesťanství skutečně radostnou vírou.

O neděli

Židé věděli,co jim tento den,který si Bůh vyhradil,co jím dává.Bylo by dobré,kdybychom si totéž uvědomili i my.My  slavíme jako křesťané oslavu JK zmrtvýchvstání v neděli.Přesunuli jsme ten sedmý den ze soboty na neděli.A kdyby neděle bylá pro nás to,co bylá sobota pro žida,bylo by znovu dobře v naších rodinách i v našem srdci.Uvědomme si tedy,že jsme sem přišli dnes,abychom Bohu poděkovali a abychom do sebe nasáli něco,co nikde jinde nemůže čl.dostat.A o tom bych vám chtěl něco říct v této další postní přípravě.
Pamatuj,abys den sváteční světil a rovněž jsme slyšeli v evangeliu,že den sváteční je pro člověka a ne čl.pro den sváteční.Víte,já mám pocit,že ze všech přikázání,z desatera se dnešní čl.nejvíc prohřešuje proti tomuto třetímu Božímu přikázání.A je to na   naší škodu.Těchto 24 hodin svátečního dne tj. obrovská výsada Božích dětí,nás věřících.My si toho nejsme vědomí.My jsme se přizpůsobili tomu,co je kolem nás.My už neslavíme neděli.My slavíme víkend.My těchto 24 hodin promrháváme.Z těch 168 hodin týdně,které Bůh člověku dal,tak vyhrazuje Bůh pro sebe a pro člověka pouhých 24.A vy víte dobře z historie,že se některé národy snažily tento sedmi-denní cyklus zlikvidovat.Byli to Francouzi v době jejích velké revoluce.Kdy zavedli dekády.A i sám Wolter později přiznává,že ani boží hovádko,vůl,nevydržel těch 10 dni pracovat.Byly a jsou státy,které chtěli 5-ti denní pracovní týden,teď se o to usiluje znovu.A docházejí k závěru,že i toto je špatné.Nebo teď v tomto údobí rozmachu kapitalismu a demokracie v celém světě se uvažuje o klouzavém týdnu.Tak jako je klouzavá pracovní doba,tak si mnozí přejí pohyblivý pracovní týden.A zjišťují,že to má obrovský vplyv na rozpad rodin,a že čl.je vlastně degradován jenom na pracovní sílu.Tehdy,kdy se to hodí.A nakonec se všichni vrací k této sedmidenní periodě,která je doslova dána Bohem.Když si čl.uvědomí,že státy ve kterých je tento týden dodržován,jak vysoce vyskočili ve své produktivitě práce.Vemte si jenom naše sousedy,nechci je dávat ve všem za vzor,ale co se mi tam skutečně líbí,že neděle je tam neděle.Pro všecky bez rozdílu.Dokonce jste mohli slyšet o zákonu,který může potrestat člověka,který v tento den dělá rámus.Tam je skutečně cítit,že je to neděle.A když se rozhlédneme kolem sebe,zvlášť v létě,tak tam řve cirkulárka,tam se staví a zdí.Já vím,že je to těžké a že čl.má někdy čas na některé věci jenom v neděli ale jsme hloupí.Proč se mají na tom lépe jinde než u nás?Protože čl.po odpočaté neděli může v pondělí udělat práci.Slyšel jsem jedno pravdivé přísloví,že co čl.vydělá v neděli,tak v pondělí mu ukradnou.Ztratí to.Ale tady nejde jenom o to,o tu prosperitu státu.Tady jde o to,že ten čl.zůstává člověkem.Dva důvody vedly Boha k tomu,aby tento den pro člověka zřídil.Slyšeli jsme to v té knize 1.čt.:sedmého dne Bůh odpočinul.Víte,Bůh nepotřebuje odpočívat.Stvoření světa neproběhlo za 7 dní a sedmý den odpočíval,to bychom si představovali velice naivně.Ale Bůh chtěl člověku ukázat:pamatuj,tento den je,kdy si musíš uvědomit,že tento den je pro mě a pro tebe.A tyto dva důvody bych chtěl,abychom si dnes uvědomili.My bereme pořád v tom duchu,ve kterém jsme byli vychování,bereme tak trošku propagandu minulého režimu,že neděli si vymysleli faráři.Je to idiotština.Víte,prvním důvodem je Bůh a čl.má tu neděli začínat s Bohem.Je to něco,jako kdybych se chtěl nadechnout toho čerstvého vzduchu,jako kdybych přišel za tím Bohem,abych u něho načerpal útěchu sílu a pomoc.Zde i když je nás víc,tak jsem tady v neděli jenom já a Bůh.A tady záleží na tom,že jestliže se já skutečně na toho Boha těším,jestliže si uvědomují,že počínajíc touto rukou a končíc šrajtofli,že všecko jsem dostal od něho a teď tady zkusit říct:já ti děkuji.Tady si uvědomit,že v této chvilce se stávám člověkem.Už jenom z toho jak se těším na toto setkání s Bohem,mohu odhadnout,jaká je má víra.Já vám to přirovnám.Představte si,že jsem tak mocný a bohatý,že kdokoliv z vás může dennodenně přijít a říct:dej mi,já potřebuji na auto,a já mu ty peníze dám.Já si chci zařídit byt a já vám na to dám.Budete chtít pro svého syna nebo dceru zařídit domek,přijdete a já vám na to dám.Neexistuje nic,co bych vám nedal,protože vás mám rád.A teď ve vás bude vznikat otázka:a co za to chceš?Nic.Skutečně nic,jenom kdybys mohl jednou za sedm dní přijít a říct:já ti děkuji.Zkuste si toto uvědomit,je to hloupé přirovnání,jací jsme nevděční hajzlikové,že bereme všemi deseti ale splácet se nám nechce ani malíčkem.Mně to připadá,že jsme nevděčný národ,že jsme nevděční v tom smyslu,že jestliže těch 6 dnů mi Bůh daroval,abych si vydělával na chleba,abych pečoval o své zdraví,abych se snažil v tom životě uplatnit,tak ten jeden den anebo odpusťte jednu hodinu chce abych přišel a řekl mu z upřimného srdce řekl:já ti děkuji za svého muže,za svou rodinu,za své děti,a zároveň tě prosím o požehnání pro ně dál.A tady,pokud si toto uvědomím,tak potom vzniká to co je směrem k Bohu,jak to říkali naší předkové:jak čl.prožije neděli,tak prožije celý svůj život.      
Dnes,kdy jde lidem jenom o peníze,tak kolikrát činnost pracovního dne se přesouvá do neděli.
A druhým důvodem,který je svázány s tím prvním je to co JK dnes říká:neděle je pro člověka,ne čl.pro neděli.Tzn.,že čl.si má v ten den skutečně odpočinout.A ještě víc.Těch 24 hodin vč. té jedné pro Boha by mnělo být školou lidského života.Přes celý týden si nemáme čas všimnout jeden druhého.Zkuste si uvědomit,že v tu neděli se vytváří náš vnitřní citový život.Že to.co tady slyším,není jenom nějaký blebt nějakého blbce,že to co tady v neděli prožiji,že to není jenom pro mě.Že se musím zastavit.Proto také církev dala tridentským koncilem omluvné důvody pro mši sv.Tyto důvody chtějí chránit to,co tvoří člověka člověkem.Od zachováni neděle nás omlouvá jenom moje vlastní nemoc.Omlouvá mně daleká cesta.Třetí důvod je společná služba společností.Lékaří,zdravotní sestry,řidiči.A posledním důvodem je láska.Láska k nemocným u kterých musím zůstat.Nic víc mně neomlouvá.Jakmile si přiberu něco jiného,tak je to lenost.

Dnes bych navázal na tu promluvu  z předminulé neděle,kyd jsem vám říkal,že někdy jsme k sobě tvrdí.Už slyším vaše námitky,ono totiž tak se tvoří promluva,že se pokouším na vše co do té promluvy dávám dívat také vašima očima.Můžete tedy namítnout:já nejsem vůči sobě tvrdý.Ale jsme.Každý z nás a nejenom věřící ale všichni lidé jsou k sobě uvnitř tvrdí.Chcete vidět kde?Kdyby nikde jinde tak v tom,že čl.si sám sobě neumí odpustit.Bůh nám odpouští,dá se říct skoro automatický.Jdeme ke sv.zpovědi a slyším:egote absolvo. Já tě rozhřešují.A jdeme od zpovědí a nemáme žádnou radost,protože my jsme neodpustili sami sobě.My jsme k sobě tvrdí,tak strašidelně tvrdí,a přitom víme a mněli bychom mít v sobě obraz Boha,který je skutečně milosrdenství samo.On miluje každého a teď dávejte pozor,on miluje každého přesně tak jak miloval JK.Ještě jednou:on mně špinavého člověka miluje stejně,jak miluje svého syna.Tu jeho lásku nemůžu nikdy ztratit.A láska člověka k sobě samému by měla být měřená stejnou láskou Boha k nám.A tím,že se my milujeme jinak,než nás miluje Bůh,tak tím pádem se chováme k sobě tvrdě.My si myslíme,že tím něco dokážeme.Proč se na sebe nedíváme stejnýma očima,jak se na mně dívá Bůh?Proč?Jestliže mi Bůh odpustil,proč si nedovedu odpustit já?Protože pro nás zůstává Bůh pořad někde daleko.Pořad jakoby obrazně řečeno,kdesi na tom obláčku,a já tu jeho lásku jako kdybych nevnímal.Víte,každý čl.bez rozdílu,vč.papeže,biskupa,faráře,mně,touží po lásce.Touží po tom být milován.Každý.Vemte to od malého dítěte.A co dítě,zkuste si vzít zvíře.Když se podívám do psích oči tak vidím,že to zvíře chce abych ho mněl rád.Doslova touží,a když už nemůže jinak,tak buď packama nebo zubama si o to řekne,abych ho pohladil.A tady je to nepochopitelné.Ano musím dát pozor,protože láska dnes se skloňuje ve všech pádech.Pro jednoho láska zn.vášeň,pro někoho sex,pro někoho romantizmus,a mohl bych vyjmenovávat X.variant.Většinou je to sobectví.Ale největší projev lásky ke mně je přijetí.Zkuste si to uvědomit.Jestliže mně někdo miluje,tak mě přijímá.Přijímá mě se vším,co ve mně je,přijímá mně takového jaký jsem,a v té chvilce,když vás takto druhý přijímá,tak si zkuste sami vyzkoušet,co to s vámi dělá.Jestliže ten čl.mi dá najevo,čímkoliv,pohybem,slovem,skutkem,že mně přijímá,že mně má rád,v tu ránu dostávám křídla.V té chvilce jsem schopen dokázat maximálně všecko.Vzpomeňte si na svou zamilovanost na začátku svého manželství.Co jsme byli schopní? Roztrhat tento svět,jít pěšky,tak jak to zpívá myslím Matuška:tvrdá mez netlačí.Ano necítím a nevnímám,protože jsem byl přijat.Přijat takový jaký jsem.V té chvilce ten druhý mně sice neviděl přesně,ale přijímal mně.Sv.Augustin to říká moc hezký:Přítel je čl.,který mě dokonale zná.Zná na mě všecko dobré ale zná na mně i všecko špatné.A přesto mě bere,přesto mě přijímá.Toto je osudová věc v lidském životě.Můžete to pozorovat i na dítěti,na které se rodiče netěší.Nechtěné dítě.To dítě si už od základu své existence nese sebou to odmítnutí.Ono není přijato.A projeví se to v jeho životě ať už komplexy,nebo agresí vůči sobě a vůči okolí.Už jenom to,když je těch 9 měsíců v mateřském lůně,má to nepřijetí na něj tak neblahý vplyv,že si to nedovedeme představit.A totéž se děje s námi,jako dospělými.Jestliže cítím,že mě nikdo v životě nebere,tak doslova jako by se ve mně všecko hroutilo.Najednou já nemám pro co žít.A na tomto můžete překontrolovat i ten obrovský rozpad manželství v dnešní době.Ten čl.ji na začátku přijal.Přijímal ji se vším.Potom najednou se probudil a zjistil,že má chyby,tak ji přestal přijímat.A ona se cítila,přesto,že to manželství fungovalo a funguje dál si začala připadat jako nepřijatá.Osamocená.A tak to jde i z cizími lidmi.Každý z nás touží po lásce.Vezměte si,proč my v dnešní době nemáme,žádné osobností národa.Vemte si,že v minulosti vyskočili nějaké osobností,které se zapsaly hluboko do dějin a bylo to jen proto,že je ti lidé dokázali uznat,že je dokázali přijmout.Dnes nemáme žádnou osobnost,protože láska lidí je tak šíleně sobecká,že nevidí kolem sebe to dobro a přesto,že vědí,že ten čl.je dobrý,lidé ho nedovedou zvednout.Na každém hledáme jen chyby.My nejsme společenstvím andělů.Každý čl.má své chyby ale v té chvíli,kdy ho s těmi chybami přijmu,protože ty jeho klady převažují,tak tehdy začnu z toho člověka dělat osobnost.Vemte,si každý z nás se narodil s určitými dary.My si tyto dary kolikrát ani neuvědomujeme.Ale stačí,aby mě na ty dary druhý čl.upozornil,a ten dar,který byl zasypány někde uvnitř,najednou začne kvést.Najednou začne přinášet plody.
Víte,je špatné,že si sami sebe nevážíme.Boží lásku nevidíme a lidé mohou kolem nás chodit jako XY,zasypané kdesi dole a tím pádem se může stát,že nikdy nerozkvetu.Že nedokážu potom přijmout sám sebe i se svými chybami.
3.věci,které existují a na které bych chtěl aby jste si dali pozor. 1.je,abych si vážil lidí,kteří mě dokáží mít rádi.Kteří mě přijímají se všemi plusy i zápory.Víte,proto dnes obrovská lidí trpí komplexem méněcenností,protože si ve svém okolí nevšimli lidí,kteří si jich dokázali vážit,a kteří je přijímali.Pokládají to za nic.Myslí si,:no tak on mě bere,on mě má rád,a tím to končí.A to platí i v manželství.Jestliže si uvědomují,co mě ta žena dala,tak v té chvilce skutečně rostu.Važme si toho,že mě ten druhý přijal.Je to vzácnost.2.věci,kterou bych chtěl abyste si odnesli je rozhlédnutí se kolem sebe. Uvědomit si,čeho si můžu vážit na lidech kolem sebe.Je mi nanic,když vidím,že si vlastní děcko neváži svého otce nebo matku.Já bych za toto navrhoval klacek,protože to dítě si neuvědomuje,co mu dala ta matka v těch 9.měsících.Už jenom toto je přijetí.To že mně matka přijímá se všemi chybami.Všímejte si toho,co vám ten druhý ve svém životě projevil.Dokažme to ocenit.Uznat,to,co ten druhý čl.má v sobě.Uznat jeho vlastnosti a to jaký je.A 3. věc je,zkuste si vzpomenout na SZ,Josefa Egyptského,kdy vykládal faraónovi sen o 7.tučných a 7.hubených kravách.Každý z nás je jenom čl.A i v mém životě přichází 7 tučných a 7 hubených let.Přichází chvíle,kdy mi lidé projeví,že mě mají rádi.A potom přichází údobí,kdy to neuslyším.Proto je dobré,když si schovám vzpomínky na to,že ten nebo onen mi tenkrát řekl,že je rád,že jsem,že jsem mu tehdy pomohl,že jsem ho zvedl slovem.Toto bychom si měli zapsat.Protože tehdy,kdy se budu cítit na dně,mě taková vzpomínka může postavit na nohy.Vy,kteří máte mobil,víte,že se tam mohou ukládat zprávy.Mám tam taky několik uložených,např.:jsi dobrý,udrž si to,nebo nenech se otrávit,moc jsi mi pomohl,nebo zůstaňte nadále tak hodný.Doufám,že nejste tak malicherní,abyste si mysleli,že se chlubím.To jsou věci,kdy je mi těžko,sednu si,otevřu ten debil,tak tyto věci mě zase zvedají.Zkusme o těchto 3.věcech přemýšlet.Stoji to za to.Protože bez tohoto postupu bude čl.vždycky trpět obrovským komplexem méněcenností.A pokud se nebudu radovat z lidí kolem,kteří mě mají rádi,dokud si  nedokážu všimnout člověka,který pro mě něco udělal a dokud se nedokážu radovat z toho,co mi v minulosti udělalo radost,budu smutný a nebudu mít nikdy radost ani z Boha.

Dnes bych chtěl zakončit cyklus postních  promluv tvrdosti vůči sobě samým a chtěl bych vám něco říct o příčinách této tvrdostí.V životě každého z nás,i když budete si říkat jak chcete že nejste k sobě tvrdí,tak u každého z nás tato tvrdost existuje,která je něčím zapříčiněná.Chtěl bych ale začít úplně z jiné strany. Není to tak dávno,kdy se katolíci mezi sebou rvali,že není možno podávat na ruku ale jen do úst.Kdy říkali katolíci po koncilu,že není možno sloužit čelem k lidu ale zády k lidu. Že moderní farizeové se vyskytují i dneska,kteří říkají:ty se musíš modlit tak jak já chci a ne jak ty. V každém z nás je tvrdý člověk.Ale kde se to vzalo?Kde je tedy příčina?Byl bych rád,kdyby jste se pokusili alespoň jednu tu příčinu,kterou vám teď budu uvádět vzít jako příčinu své vlastní tvrdosti.Tvrdost může začínat už v matčině lůně.Dítě v děloze vnímá přesně to,jak matka i s otcem o něm smýšlí.Nechtěné dítě,to je první základ veškeré tvrdostí v lidském životě.Ten otec a matka si musí uvědomit,že chtějí nový život a pokud si to neuvědomí,tak se musí s tím srovnat alespoň potom.Ale musí se srovnat,protože jinak tam vkládají do toho malilinkatého srdíčka obrovskou nenávist.Nebo si vemte jinou příčinu.Dítě,které není oceněné ve svém životě.Kolikrát jsem slyšel větu v přeneseném slova smyslu:nám se narodil blbec,nebo vůl,všichni ostatní mají děti.A jestliže ten otec s matkou o svém dítěti takto smýšlí,to dítě automatický si bere to:co o mně smýšlejí ti druzí?Nebo také posměch,které sklízí dítě až do dospělosti.Už jsem vám kdysi říkal o děvčeti,o kterém matka řekla,že má nohy jako od piána.Dodneška si to děvče nese sebou,a přitom v ní existuje agrese vůči všem ostatním,kteří nemají nohy jako od piána.Je to hrozné.Proč bych zesměšňoval člověka za to jak vypadá.A jestliže toto zasejeme do člověka,tak ten člověk bude kolem sebe mlátit a bude se bránit.Napřed bude zkoušet diety a když to nepomůže tak bude zuřit na všecky ty,kteří vypadají jako lépe.Anebo zkusme jít dál.Rozvrácené rodiny po rozvodech.Já musím vybírat,člověka,který půjde se mnou společně životem a pokud jsem ho neuměl vybrat,tak nesu zodpovědnost za to,jakým směrem se můj život ubírá dál.Ale já nemohu řešit to,že najednou mě omrzí ta,která mi na začátku dala všecko a odhodím ji jako kus nějakého hadru,který už nepotřebuji.A z těchto rodin existuje buď tvrdá výchova děti u otce anebo přecitlivělá výchova u matky.Proto jsou dva lidé muž a žena,kteří mají tuto výchovu vyrovnávat.Další příčinou tvrdostí je přísná výchova.A tady bych chtěl poukázat i na nás a na kněze.Kolikrát ten človíček v pubertě vidí zdvižený prst faráře:to nesmíš,to je těžký hřích.Ten človíček s tím zápasí určitou dobu a potom najednou ví,že to nepřemůže,tak se potom stane to,co je běžné,že řekne:když jsem tak špatný,tak já tu tvou zpověď flanďáku vůbec nepotřebuji.S takovým případem  jsem se setkal teď v týdnu na Slovensku.Ten človíček nechce o tom faráři a o víře ani slyšet a vemte si kolík je takových.Víra má pomáhat člověku žít a ne ho srážet k zemi.A jestliže zvedl ten prst ten farář,tak měl také ukázat,jak se to žije.Ne jenom to nesmíš,to je těžký hřích.       Tvrdá přísná výchova je k ničemu.Dokonce dnes jsou děti vychovávaný nejen v přísnosti ale i k násilnosti.Jak?Nenech si to líbit,ten učitel na to nemá právo,ohraď se,vynadej mu,řekni ji to sprosté slovo,protože ona to není učitelka.A to dítě do sebe všecko to nasává.Agresivitu.Co mi bude nějaká učitelka vykládat,jak se mám chovat?A potom se divíme,že dnes neexistuje jediný človíček,který by nám imponoval.Další příčinou tvrdosti je výchova,která dovoluje všecko.My na to máme,kup si to,já jako táta ti to mohu koupit,mohu ti to dopřát.A pak z tohoto dítěte se stává skutečný parchant,protože on si může dovolit všecko.On ví,že ve svých dvaceti si může koupit ženskou,protože on na to má.

Potom ještě další příčinou může být idealistická výchova.Že jako rodiče se zaměříme jenom na ty pitomé známky,nad kterými se potom rok co rok v červnu divíme.Víte,jestliže od počátku nehodnotíme to dítě,co v něm je,co jsem do něho dala jako matka,tak ty známky jsou skutečně k ničemu.Ale to mi nemůže dojít až v červnu,to musím dokazovat celý rok.Chci aby z něho něco vyrostlo,aby do té makovice něco dostal ale za každou cenu,to ne. A na dalším místě je to odpírání sami sobě si některé věci,které můžeme mít.Taková ta selská radost z toho co vlastním.Radost v tom smyslu,že se umím radovat z toho nábytku,který jsme si jako manžele pořídili.Užít si té skutečné radosti.Proč se nedokáže muž radovat ze ženy po 20-ti letech manželství?Protože neumí selským rozumem ohodnotit tu krásu,která tam je a byla.A poslední věci je,že tvrdě potlačujeme své pudy.Můžete namítnout:to nám chceš říct,že mám pudy nechat v sobě bujet?To ne.Ale potlačovat je, to taky ne.Já musím vědět k čemu je ten pud a ne říkat,tak jak jsme byli v tom vychovávání,že je to fuj.Že je to něco,co mi Bůh daroval k tomu abych ten život uměl žít a pochopil ho.A jestliže na ten pud budu pohlížet jako na fuj,tím pádem kdo je Bůh,že stvořil všecko dobré až na to fuj?

Našli jste, každý alespoň jednu věc,v čem by nebyl v sobě tvrdý?Myslím si,že ano.A já jsem chtěl během toho postu dokázat,že si potřebujeme odpočinout.Vemte si,že každého z nás tu životni káru táhne kůň.A když si neodpočine,klopýtne,a co potom s takovým koněm?   Utratit? Ne.      Zde pomůže jednoduchá a prostá víra.Jsem tvůj tvor Pane a já tě mám rád.Ale já mám rád také sebe,protože tys mi dopřál tu husu.Tys mi dopřál to zeli,Tys mi dopřál tu krásnou přírodu a já se chci z toho radovat.Já chci milovat sebe ale chci milovat i druhé lidí.A když si uvědomím toto,potom je pro mě i tato doba postní nejkrásnějším obdobím církevního roku.

Květná neděle

Dnešní den,začátek svatého týdne je den, kdy každý člověk by mněl být jedno velké ucho.
Dnes by si mněl udělat každý sám sobě kázáni nebo nějaké hodnocení, které Vás z toho dnešního umučení zaujali. Dnes i já z tohoto místa i každý farář by mněl mlčet a nechat promlouvat Boha. Protože dnešní den a po cely následující týden začíná promlouvat Bůh. A člověk by musel být natvrdlý, hluchý, aby neslyšel. Protože já také jsem také bičoval. Já také jsem plival, já jsem políbil a zradil a teď toto si musím uvědomit a musí mně to dostat se pod kůži. Proto bych chtěl aby jste si tyto dnešní pašije a pokud vám to aspoň trochu půjde, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu vyslechli a pokusili si uvědomit: zač, za jakou cenu jsem byl já nebo ty vykoupený.

Začínáme svaté třidení, které je vlastně takovým prahem velikonoc. Dnešní den je památný tím, že nám Kristus dal dvě svátosti a sice svátost kněžství a Nejsvětější svátost oltářní. Když to člověk zváží a zamyslí se nad tím, tak jsou to 2 obrovské dary. Je to něco, co si častokrát ani neuvědomujeme a spočívá v tom naše bohatství. Chtěl bych vás upozornit na to, že dnešního dne je vhodné aby si člověk připomněl svoje první sv.přijímání ve svém životě.Tak jako kněží dnes dopoledne skoro na celém světě obnovovali své sliby spolu s biskupem, tzn., že připomínali si svoje začátky a obnovovali si to, co si dali jako předsevzetí, tak to přesně tak má udělat každý věřící člověk vzhledem k té svátosti kterou používá, tj. Nejsvětější svátost oltářní. Zkuste si dnes vzpomenout alespoň v krátkosti na své rodiče, kmotry, kteří vás k této svátosti připravovali, na své kněze, na svou první zpověď a poděkujte Kristu. Protože ten dar Ježíše pod způsobem chleba je obrovská síla.

Tady by jsme si mněli uvědomit, co ta obrovská síla pro nás znamená. Chtěl bych vám to ukázat na jednom příkladu. Když se dva lidé - manžele miluji, mezi nimi dochází k tak obrovské intimitě, k tak obrovskému sblížení, že člověk nad tím žasne, pokud ti lidé se ale skutečně miluji. Musí si ale uvědomovat že k sobě patří v dobrém i zlem a skutečně k sobě patří. Jenom lidská blbost a zloba tento vztah narušuje. A také to, že si to neuvědomuji. Toto sblíženi, když jeden druhého třeba i ve stáří vezme za ruku a uvědomí si, nejsem sám, nejsem sama, je považováno za největší. Ve mši sv. je něco, co toto sblížení ještě překonává. A to je sblížení s Ježíšem v Nejsvětější svátosti oltářní. To je to, po čem by člověk mněl toužit při každé mši svaté. Ano, já tě chci přijmout Kriste do svého života. Já tě potřebuji tak, jako potřebuji vzduch, jídlo. Proto voli Ježíš tu formu chleba, abych si uvědomil: potřebuji tě, jinak vyhladovím. Proto nerozumím mnohým lidem, kteří přicházejí častokrát na mši sv. s mnohými oběťmi jako je zima, chlad, čas, ale připadá mi že ze mše sv.odcházejí jakoby prázdni. Jakoby tady zanechávali něco, pro co si přišli. Asi tak jako když máte hlad a někdo vás pozve na dobrou večeři. Tak mu jídlo nechte! Přestože vám bude kručet v břiše.Tak mi připadají mnozí lidé, kteří přijdou ale nedovedou si odnést toho Krista sebou domu.Tady v proměňování, ve sv.přijímání mi dává příležitost: vezmi mě k sobe! Nenechávej mě zde v tom kostele, já chci jít s tebou domu.To, co říkají někteří teologové, že Bůh s námi zůstává jenom tu chvílí, to je blbost nad blbost. Bůh ke mně přichází a není omezen ničím, ani farářem, ani žádným teologem. On ke mně přišel a chce se mnou zůstat. Pojďte ke mně všichni, vezměte a jezte z toho všichni.

Nepochopím.Víte, kolikrát je to jen lidský pohled a obavy ze sv.zpovědí. Nepochopím, protože je to skutečná příležitost, kdy člověk si má vzít tu největší sílu, která existuje a já do té síly prostě kopnu. Tj.tak, jako když budete mrznout a budete držet zástrčku svých elektrických kamínek v ruce a nestrčíte ji do zásuvky.Jenom z obavy aby mně někdo neviděl. Úplné bláznovství.

Bůh mi chce říct: Pojď, já tě chci  takového jaký jsi. Ano nepřicházíš a nemůžeš přijít s těžkými hříchy ale to co máš ve všedním životě, to že tam jsi se s někým pohádal, to že tam jsi řekl tvrdé slovo, přesto pojď za mnou. Já ti chci dát sám sebe, abys mluvil méně tvrdě, abys se méně hádal. Abys se díval mýma očima, abys dokázal druhého pohladit mou rukou.

Já nemůžu pochopit, když takhle se Ježíš nabízí a člověk, smradlavý ubohý človíček řekne: Ne,já přijdu až já budu chtít,nebo já nevěřím v nějakou oplatku. Tak co v tom kostele potom takový člověk chce. Jenom z těch blbých obav, co by si ten farář nebo soused pomyslel? Potom ať se nikdo nediví, že jeho modlitby nejsou vyslyšeny.

Je to zvláštní, že lidé nedovedou pochopit a přijmout to největší bohatství, které v tomhle zmatku a v tomto světě existuje. Protože všechny „hračky“ nám vypadnou z rukou. Všechny do jedné, autem počínaje a končíc tím co mám doma. Končíc vaší ženou nebo mužem, který jednou umře ale na té své poslední cestě budete toužit a volat: Bože přijď, ale to už může být taký pozdě. Potom už se stává, že ten kněz už nedojde s tou eucharistii, anebo tam vzniká ještě větší strach: co by řekli lidé, že ke mně jde kněz, že jsem nemocná a že tedy už mám umřít.Tam už potom dochází k tomu,že v těch nejtěžších chvílích,kdy už neumějí poradit ani psychiatři ani psychologové, člověk se cítí už tak osamocený, že začne toužit. Najednou už ví, že ten Kristus je reálny.

Nepochopím a nerozumím člověku, který věří a který nedokáže říct: Bože odpusť mi, nezasloužím si abys ke mně přišel, ale přesto já tě potřebuji. Já tě potřebují, protože ve zmatku tohoto světa nemám pevnější oporu, než v tobě.

Přál bych vám aby jste si při pozdvihování uvědomili, kdo přišel. A že ten Kristus chce přijít ještě blíž. A že si s ním chci proteplit svůj domov, svoje manželství. Protože On působí. To není oplatka, kterou strávím, to je Bůh, který je u mě a působí skrze mě na ty druhé, kteří jsou kolem mě. My si stěžujeme na to, kolik je kolem nás zla. Zkuste si uvědomit, jak působím já abych alespoň trochu zabránil tomu zlu s tím Kristem uvnitř. Spoléhejte na tuto sílu a na tuto moc. Ale napřed ho musím k sobě přijmout.

Přemýšlejte o tom a zkuste to. Protože nám svět nabízí mnohokrát: toto udělej a budeš silný. Teď ve východních náboženstvích se nám nabízí: udělej tento cvik a bude to dobré. Myslím na hathajógu, nebo harry-kršna. Když budeš myslet a teď se soustředíš.  Houby se soustředím, já potřebuji někoho do sebe. Já potřebuji v sobě mít Boha, abych dokázal s ním, ne sám, ale s ním, abych dokázal ve svém životě žít. Abych  si nenechal „nadělat“ na hlavu, abych se uměl bránit, věděl ve svém životě kam až jít, to všecko vyplývá ze svatého přijímáni, z toho dnešního: vezměte a jezte,vezměte a pijte. A my to nedoceňujeme. Raděj  budeme zkoušet různé jiné metody a jako cvoci dělat blbečky kdejakým astronomům, věštcům  a jiným bláznům, kteří z lidí tahají jenom peníze. Ale tu obrovskou energii kterou máme zde, do ní kopeme. Chcete prosít za své dítě? Jak to chcete říkat: Prosím dej mi? Ne, tady uvnitř ho musím mít a teprve až ho mám, až si ho přinesu domu, teprve tam mu mohu říct, co chci. Ten Kristus žije,  přesto  že zemřel, vstal zmrtvých a žije, tak s ním oživte to co máte. Teprve tady potom můžete prosit udělej zázrak, proměň toho syna, který je hajzlík, tu dceru, z které se stává feťačka nebo šlapka. On ten zázrak udělá ale já musím 100% v něho věřit, a ne že je to jenom oplatka.

Zkuste si uvědomit, až ho budete dnes vidět při pozdvihování:Věříte,věříš? A ž k vám přijde,věříte, že je to největší, co ve svém životě máte? Odpovězte si na to už každý sám.To je hlavní smysl toho, co nám chtěl dnes Ježíš vyjádřit.

Chtěl bych v této dnešní promluvě mluvit o bolesti a utrpení, protože to často bývá příčinou odpadu od víry, protože člověk který nepochopil svou víru, nepochopí ani utrpení ve svém životě. Po 1. světové válce odpadla strašná spousta lidí jen proto, že si řekli,: já jsem viděl ty hromady mrtvol a nemůžu pochopit, jak se na to mohl Bůh dívat. Já zase říkám, že takové smýšlení může mít 5. léty kluk, který o víře neví vůbec nic. Bohužel, ten taký neví nic o utrpení a tím pádem tento konflikt u něho není. Ale jestliže to řekne 50-ti nebo 60.-ti léty chlap, to zn. že nepochopil svou víru. Má Boha za nějakého zmetka, který pronásleduje člověka, který na něho hází kříže a utrpení. Proto se musíme zamyslet nad utrpením, abychom pochopili svého Boha. Že utrpení není maličkost, že je v každém lidském životě.Před každým utrpením větším nebo menším, před každým  člověk má stát v úžasu a v mlčení. Každé oslizlé fráze "já vám vyslovují upřímnou soustrast", jsou spíš výsměchem bolestí. Je daleko krásnější uvědomit si, že nejsem schopen tohoto člověka potěšit a proto je lepší mlčet. Držet hubu, protože v této chvilce mohu jenom stiskem ruky, popřípadě u staršího člověka pohlazením vyjádřit-ano já s tebou cítím, víc Ti ovšem dát nemohu. Bolest a utrpení je obrovský majestát, kterým se člověk svým způsobem podílí na velikostí Boha. Někde jsem četl, že 97% veškerého zla na tomto zkaženém světě zaviňujeme my lidé. 2% zla působí ďábel a 1% je nevysvětlitelné tajemství, které se dovíme až na věčností. Tedy, veškeré zlo, které na tomto světě je, nemůžu za něj soudit Boha, ale musím soudit lidí a sám sebe. Že Bůh jedná asi tak, jak asi naší rodiče. Když se musí někdy dívat otec nebo matka na to, že jejích syn nebo dcera se nevyvedli, že si našel partnera, který k němu nepatři, že zapadl do nějaké party, že zapadl mezi narkomany, nebo do nějaké náboženské sekty, že toho otce s tou matkou, že je to bolí ale že nemůžou nic dělat, že se bezbranně doslova se svěšenýma rukama podél těla musejí dívat na to, jak se jejích dítě ničí. Proč? Protože to dítě je svobodné a čím víc by ho nutili k nějakému kroku, tím budou dělat horší věc. A ve stejné situací je Bůh. Dal nám na počátku svobodnou vůli a my můžeme s tímto světem, každý sám se svým životem a s životem svých bližních dělat co chceme. Protože on nám nemůže zabránit. My volíme mezi dobrém a zlem a On, přestože je všemohoucí se bohužel musí jenom dívat na ty hromady mrtvol, které vytváří opět zas jenom a jenom zas lidé. To zn., že může nás ve své všemohoucností jenom lákat a říkat nám: "Prosím tě, nedělej to ", asi tak jako ten otec nebo ta matka láká to svoje dítě a říka: nechoď tam, ta parta není pro tebe. Nemůže víc, přestože je Bohem. A toto si musíme zapsat, uvědomit. Až každý narazí na utrpení svoje nebo bližních tak prvně suďte hlavně na prvním místě sebe, potom suďte lidí, své příbuzné, své rodiče a prarodiče. Ale Boha ne. Protože ten stojí se svěšenýma rukama a chtěl by vám pomoct, On obrací to naše zlo ještě v dobro ale jenom to co ještě může,to co jde ještě obrátit.

Existuje ještě tady neodstranitelné utrpení na které nemáme vliv. A to je  křesťanská odevzdanost. Ano, já chci přijmout toto utrpení. Nemusím se obviňovat, jestli v první řadě obviním Boha a začnu hrozit proti nebi a začnu říkat, Bože proč? To není hřích. Ten první náraz, který na člověka přijde, tak někdy opravdu nejde zvládnout. Přece není možné když mně lékař řekne, že mám rakovinu abych takhle rozepjal ruce a řekl: "ano, Bože, já to beru". Ne, první co bude, řeknete,: proč? A protože nemám adresáta, tak to adresuji Jemu. Ale to je jenom v tom rozčilení. V té chvíli, než si všechno srovnám. Ale potom až si to srovnám a příjmu ho, tak kterékoliv utrpení, pokud ho dokáži přijmout je schopno mně upevnit.Ve svém životě jsem poznal nejkrásnější lidi ty, kteří prošli obrovským utrpením. Nejmoudřejší lidi i mezi kněžími jsou ti, kteří prodělali ve svém životě nechtěný kriminál nebo vlastní utrpení, že tito lide jsou potom jako vonná kytka ke které člověk čichne a má nádherný pocit „je mi s tebou dobře“. Protože utrpení správně přijaté má obrovský význam. Existuje utrpení, ze kterého se nemohu nic naučit. Je to utrpení, které svým způsobem přesahuje lidské síly. Je to utrpení, při kterém člověk omdlévá ať už za zvukotěsnými dveřmi mučíren, kdy už nemůže snést víc a padne do mdlob, nebo je to utrpení těch lidí na těch specielních klinikách, kde se zbavovali svého vědomí, aby mluvili pravdu a kdy to nebyli už lidé, kdy to byla jenom už kupka masa, která už nemohla ani odporovat.

Co se z tohoto utrpení mám naučit? Co se mám naučit z utrpení dětí umírajících hladem, co se mám naučit z utrpení, které už přesahuje lidské síly a není možné vydržet bez Morfia,Dolsinu anebo utěšujících prostředků, co potom s takovým utrpením? Chtěl bych Vám na to dát odpověď. Strašně jednoduchou odpověď. Ta odpověď je napsána v apokalypse sv.Jana. Ve Zjevení - v poslední knize Nového zákona. Teď si tu větu poslechněte! – „A přijde den, kdy Bůh setře každou slzu z lidského oka“.  Přijde den, který následuje po velkém pátku, po tom obrovském utrpení, přijde den vzkříšení. A žádné utrpení, které proběhlo v tomto světě, ve vašem životě, v životě vašich bližních nebude zapomenuto. To utrpení najde odezvu u našeho Boha.

Tak, jako byl Ježíš usmrcen a pověšen na kříž a lidé si zoufali, apoštolové si rvali vlasy, co teď budeme dělat? Tak následovalo nedělní ráno - vzkříšení.Totéž bude v lidských životech. Kdyby si člověk neuvědomoval, že je to fakt, tak to zní, jako krásna pohádka. Ano, to je to nádherné, ta nádherná odpověď na veškeré utrpení lidského života. Já vím Bože, že toto má nějaký význam. Já nevím jaký, ale já vím, že to Ty k významu jako Bůh, který řídi tento svět a já věřím v tvou dobrotu, že to někam k nějakému významu přivedeš. Že žádné náboženství a promiňte v dnešní době moderní východní náboženství žádné náboženství mi na to nedá odpověď kromě křesťanství. Žádné! A to neříkam jako jáhen ale jako přemýšlející člověk.

Ta obliba která dnes vzniká u východních náboženství je tak maximálně proto, když jsem zdravý. Kdy mohu pěstovat hathajógu, kdy se mohu koncentrovat ale co může dělat člověk, který je rozežírán rakovinou v posledních dnech anebo v posledních měsících svého života. Co může dělat? Může se koncentrovat? Ať jdou do háje! Tam mam jedinou myšlenku - já vím, že se s Tebou shledám Bože. Já vím, že tento život, že od toho nejmenšího utrpení, všecko má smysl. Že má smysl moje bolest zubů, jestli ji umím vzít, stejně tak, jak je bolest malého dítěte nebo dospělého člověka trpícího nevyléčitelnou nemocí. Má to smysl. A to zítřejší nebo nedělní „Aleluja“ mi dává nadějí, zde vím, že to vede k Tobě, že budu stát po Tvém boku. Ale pozor! Budu stát po tvém boku až tehdy, až se na tomto světě, za zdraví a za svého života budu podílet na tom, že budu spravedlivý, že budu odpouštět, že budu shovívavý, že budu milosrdný, že budu milující, přesně tak, jak jsi mi to Kriste ukázal. Protože kdybych to nedodržoval, tak potom je to pro lenochy, potom je to moje víra jenom jakýmsi opravdu šidítkem. Ne, já se musím podílet. To co jsi byl Ty zde na světě, chci zde být já. Já chci mít tvoje očí, já chci mít tvoje ruce a jestliže to nedokážu, potom nemůžu čekat, že si mně postavíš vedle sebe. Ano, moje utrpení bude mít význam ale ne pro mně ale jenom pro ty druhé.

Naše naivní víra ztroskotává právě na těchto představách, jak jsem mluvil na začátku o těch lidech, že Bůh se může na to dívat a přitom by mohl pomoct.

Zkuste si tuto myšlenku promyslet a najednou zjistíte, že jste byli okradení, že i z drobné bolesti a z drobného utrpení může člověk vyvodit kousek radostí pro sebe, když to dovede obětovat za víru svých dětí, bez jakéhokoliv řečnění s nimi,že ho může obětovat za svoje zemřelé rodiče a říct: Bože, já nevím, co s tím ale vím, že tys nás vykoupil svou smrti a já chci kousek tohoto utrpení přidat za ty,které mám rád.

zpět na hlavní stránku